O Egyptě bylo i v českých médiích naposledy slyšet v souvislosti se smrtí exprezidenta Muhammada Mursího. Islamistický politik z řad Muslimského bratrstva zemřel v soudní síni při procesu, o němž lze s úspěchem pochybovat, že byl spravedlivý (ale málokdo už bere v úvahu, jak férový byl asi proces vedený proti bývalému prezidentu Mubárakovi v době zjitřené tzv. arabským jarem).

Vedle známých islamistických firem, jako je turecký prezident Erdogan, který Mursího skon označil v přímém přenosu turecké televize za vraždu – Mursí byl podle něj „zabitý“ jako „mučedník“ a egyptská vláda jsou „tyrani“ zralí na postavení před mezinárodní tribunál –, Mursího smrt vyburcovala k reakci i Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva nebo třeba organizaci Amnesty International.

V nekrolozích se opakovalo, že Mursí byl prvním demokraticky zvoleným prezidentem Egypta a že byl svržen armádním pučem, po němž se do čela státu dostal bývalý vrchní velitel ozbrojených sil Abdel Fattah Sísí, který od té doby vládne Egyptu tvrdou rukou, pronásleduje příznivce Muslimského bratrstva, soudy rozdávají tresty smrti po stovkách a armáda na Sinaji zabíjí islamisty.

Ve stínu tohoto příběhu stojí další, jehož vypravěči jsou převážně egyptští křesťané. Příběh o tom, jak vítězství demokracie v Egyptě pro ně znamenalo krvavou lázeň a že nebýt svržení Muslimského bratrstva, ze starobylé koptské komunity by mnoho nezbylo. Že současný prezident je autoritář, který chrání slabší, i když tím škodí vlastní popularitě.

Tento týden nevládní organizace International Christian Concern oznámila, že Egypt legalizoval dalších 127 kostelů, které dříve fungovaly bez vládního povolení. V březnu jich bylo 156. Vládní výbor vznikl v roce 2016 proto, že lokální samosprávy křesťanům často bránily v získávání povolení, a po svém vzniku legalizoval asi tři tisíce chrámů.

V lednu se egyptský prezident Abdal Fattáh Sísí osobně zúčastnil otevření největšího křesťanského svatostánku na Blízkém východě. Na katedrálu stojící nedaleko Káhiry, která pojme osm tisíc věřících, vláda finančně přispěla a přítomností desítek vojáků zajišťuje její nonstop ochranu. Tažení vlády proti islamistům totiž stále vyvolává odvetné útoky „spících“ členů Bratrstva, kteří kostely řadí k nejoblíbenějším cílům svého řádění.

Roli přitom nehraje jen nenávist ke křesťanství, nýbrž i podpora Sísího režimu ze strany křesťanů, kteří za Mursího zažili nejhorší období v moderní historii, protože nový prezident je nejen nemínil chránit a do vysokých funkcí dosazoval radikální náboženské vůdce, ale jeho mlčení k zabíjení křesťanů a ničení kostelů šlo interpretovat i jako tichý souhlas s „řešením křesťanské otázky“.

Ale není to jen přístup ke křesťanům, co Sísího dělá v očích radikálů nepřijatelným. Oblíbenou pomluvou v islamistických kruzích je údajný židovský původ prezidenta, který má vysvětlovat jeho náklonnost k Židům – v únoru prohlásil, že by rád obnovil židovskou komunitu v Egyptě, kterou před rokem 1950 tvořilo okolo 75 tisíc Židů a dnes z ní nezbylo téměř nic. Přislíbil, že by Židům postavil synagogy, a oznámil, že vláda už zahájila projekt na opravu židovských památek.

O pár týdnů dříve zase přiznal, že egyptská armáda velmi úzce spolupracuje s Izraelem v boji proti islámským extremistům na Sinajském poloostrově. Stalo se to v rozhovoru, který poskytl televizi CBS. Sísího poradci si uvědomili potenciální výbušnost výroků a pokusili se zabránit zveřejnění rozhovoru.

Také se odvážil otevřeně kritizovat islám, a to tváří v tvář náboženským autoritám na univerzitě Al-Azhar, kde docela precizně vystihl, jak je dnes islám vnímán i lidmi, kteří by to veřejně nikdy nepřiznali. „Musíme se opravdu vážně zamyslet nad naší současnou situací. Není možné, aby byl myšlenkový komplex, který uctíváme, pro celý svět pouze zdrojem strachu, nebezpečí, zabíjení a ničení,“ řekl.

Život blízkovýchodních křesťanů připomíná sinusoidu: vlády sekulárnějších diktátorů, často s armádním pozadím, kterým na křesťanech sice pramálo záleží, ale aspoň nemají motivaci je aktivně potírat, se střídají s vzepětími protirežimních sil, jež většinou vynesou – někdy i za pomoci voleb – do čela radikální islamisty, jimž je čistota víry přednější než stabilita a klid.

Neplatí, že by v čele islamistů stáli nějací nevzdělanci, neumětelové. Zakladatel Muslimského bratrstva Hasan al-Banná odmala vynikal pronikavou inteligencí, už v dětství znal zpaměti Korán a vedl intelektuální disputace s dospělými islámskými filozofy. Přeskákal několik tříd a v šestnácti letech byl přijat na univerzitu. Zároveň byl zastánce terorismu jak vyšitý, džihád mečem měl teologicky složitě vyargumentovaný jako prostředek boje proti západnímu vlivu v Egyptě.

Důležitý teoretik bratří Sajjíd Kutb byl vysokoškolský profesor a jako student i učitel pobýval na několika prestižních amerických univerzitách. Mimochodem právě během pobytu v USA se zradikalizoval – tamní společnost považoval za morálně zdevastovanou až odpornou, byť obdivoval její ekonomické a vědecké úspěchy. A nakonec Muhammad Mursí taky nebyl žádný hlupák, doktorát ve složitém inženýrském oboru získal na univerzitě v Jižní Kalifornii.

Jejich fanatismus nebyl produktem mentální zaostalosti, ani nestál jaksi mimo jinak inteligentní osobnost; byl to hluboký, promyšlený a různými interpretacemi islámu podepřený postoj. Sísí je naproti tomu voják z časů Mubáraka, disciplinovaný, žádný intelektuální gigant, kluk ze čtvrti, kde muslimové, křesťané a židé žili společně. Když mluví o náboženské toleranci, vychází z vlastní žité zkušenosti.

Jeho otec prodával západním turistům dřevěné sošky a za ženu si vzal svou dětskou lásku, která po většinu manželství nenosila ani šátek. Potom, co se její muž stal před pěti lety prezidentem, přece jen musela začít, Egypt se změnil a tichých sympatizantů Bratrstva jsou miliony, ale Entissar zvolila tu nejvíce odlehčenou verzi, která nezakrývá krk. A Koptům nezbývá než se modlit ve zlegalizovaných chrámech, aby maršál brzy nepřišel o ten svůj.