Na první pohled efemérní americký skandál tohoto týdne, jejž vyvolala herečka Whoopi Goldbergová, je až překvapivě nabitý tématy typickými pro současný okamžik amerických dějin. Vzešel sice z typického pořadu nenáročné, oddechové televizní zábavy, ale přitom se v něm sešlo několik důležitých současných trendů s hlubokými, až filozofickými kořeny.

„Holocaust není o rase,“ zopakovala několikrát za sebou populární herečka v diskusním pořadu The View. „Je o tom, jak nehumánně se lidé chovají k lidem.“ Židé a pachatelé holocaustu podle ní „jsou dvě skupiny bílých lidí“.

Goldbergová ho nijak nepopírala, ale tvrdila, že v něm nešlo o rasu. Což je jednak v naprostém rozporu s tím, co o něm říkali samotní nacisté, kteří, jak známo, používali slovo „rasa“ neustále. A jednak z toho pro současnost vlastně vyplývá, že antisemitismus není rasismus.

A to už není jen spor o slovíčka v učebnicích. Protože kolem toho se se v poslední době v amerických progresivních kruzích hodně děje. Shodou okolností den po Goldbergové Anti-defamation League, letitá organizace, jež je zásadní americkou autoritou na boj s rasovými předsudky, ale primárně a tradičně na boj s antisemitismem, změnila svou oficiální definici rasismu. Zatímco dřív tam stálo, že jde o „přesvědčení, že určitá rasa je nadřazená či podřízená ostatním“, nově je rasismus „marginalizace a/nebo útlak barevných lidí založený na sociálně konstruované rasové hierarchii, která privileguje bílé lidi“.

Pokud to chápete tak, že jen běloši mohou být rasisté, čtete správně.

Je to názor, který se v progresivních akademických a aktivistických kruzích už dlouho prosazuje, ale je kontroverzní. Dnes je tedy takříkajíc oficiální.

Jeho fungování lze sledovat dlouho, ale v poslední době čím dál silněji. Třeba v antisemitských incidentech v hnutích jako Women’s March nebo Black Lives Matter anebo v neochotě mluvit o tom, že pachateli současné vlny útoků na Američany asijského původu jsou převážně černoši, a rasu pachatele výběrově akcentovat jen u případů, kdy je pachatelem běloch.

A mohli bychom pokračovat k problematice přijímacích řízení na elitní americké univerzity, kde je předmětem dnes už řady soudních sporů jejich zjevná snaha omezovat přijímání Asiatů. A ještě bychom mohli poukázat na bizarní problém, že v prostředí indických imigrantů je rozšířený předsudek příslušníků elitní kasty bráhmanů vůči příslušníkům podkasty dalitů, tzv. nedotknutelných – předsudek mnohem starší než americký od otrokářství se odvíjející rasismus a přežívající i mezi vysoce vzdělanými Indy třeba v Silicon Valley. A americký antidiskriminační aparát si s tím v rámci ideologie, že barevní lidé nemohou být rasisté, neví rady. A tak dále.

Goldbergová sama se vyjímá uprostřed tohoto sporu tak trochu legračně, zejména vzhledem k tomu, že její příjmení, znějící židovsky, není její vlastní jméno. Je to umělecké jméno, které ona sama zdůvodňuje mlhavě tím, že se cítí židovsky a že židovství v nějaké rovině vždy bylo v její rodině přítomné. Což se nezdá, její rodina je kompletně afroamerická, mnohem bližší pravdě bude to, co prý jednou prozradila její matka, že její vlastní příjmení Johnsonová „nebylo dost židovské“ na to, aby se mohla stát hvězdou.

Což by byla ukázka dalšího současného trendu, kulturní apropriace. Jenže u Goldbergové bude spíš výsledkem staršího, zemitého přesvědčení, neřkuli typického antisemitského stereotypu, že Židi všechno ovládají. Jenže aby to nebylo tak jednoduché, oni opravdu americká filmová studia založili a vedli převážně Židé a dodnes si tam udržují velký vliv. Stejně tak sehráli velkou roli třeba v objevování a managementu černošské hudby (tehdy si zase Židé dávali anglosaská jména). A nepřekvapí, že černochy, tehdy občany druhé kategorie, občas brali na hůl. A že si to černoši pamatují.

Ale možná by bylo lepší si rozvíjení všech těch témat nechat na jinou příležitost a připomenout jednu mnohem důležitější věc. Nenechme se zas a znova vyvádět z míry tím, že umělci jsou hloupí. Kdybychom měli řídit své kulturní preference podle politických a společenských názorů tvůrců a protagonistů uměleckých děl, tak bychom se z toho pomátli a nezbylo by nám nic, na co se dívat, co poslouchat a co číst.

Ve stejné době, kdy Goldbergová pronesla svá moudra o holocaustu, kulminoval spor kolem podcastera Joea Rogana. Kvůli tomu, že měl dát prostor šiřitelům dezinformací o vakcínách.

Následná reakce zdokumentovala další významný současný jev – klesající vliv generace tzv. baby boomers na popkulturu. Tento vliv je zejména právě v oblasti rockové hudby zmytologizovaný v představu nepomíjivých, navždy moderních hodnot. Teď dva z těchto velikánů vyzvali streamovací platformu Spotify: Buď já, nebo Rogan.

Spotify je byznys, spočítal si, že Rogan mu dnes vynáší víc než rocker z generace Woodstocku, a bez mrknutí oka ho vzal za slovo. Načež začali aktivisté snít, že je třeba, aby Young strhl lavinu, pak že se karta obrátí. Ale zatím se dostavila jen druhá kapka v podobě písničkářky Joni Mitchellové ze stejné generace. Se stejným výsledkem.

Aféra tak obnažila nejen smutnou bezvýznamnost, v níž se někdejší velikáni nacházejí, ale i smutnější proměnu étosu svobody projevu, jež bývá s generací umělců šedesátých let spojována (jedna z klíčových iniciativ na amerických univerzitních kampusech, neodmyslitelná od hnutí za občanská práva i proti válce ve Vietnamu, se jmenovala přímo Free Speech Movement). Dezinformace do nedávna nebyly dezinformace. Neil Young léta bojuje proti geneticky modifikovaným potravinám, v roce 2015 tomu věnoval i celé album The Monsanto Years. Se zcela nevědeckými argumenty, v zásadě příbuznými těm, jimiž se vyvolává nedůvěra vůči mRNA vakcínám. Joni Mitchellová zase tvrdí, že trpí nemocí jménem morgellons, která podle vědeckého konsenzu neexistuje a je to jen forma halucinatorní parazitózy.

Ale to je právě mnohem spíš tím, že umělci jsou hloupí.

Nejsou samozřejmě hloupí absolutně. Jen není důvod, aby byly jejich politické a společenské názory jasnozřivější jen kvůli tomu, že jsou veřejně známí.

Zaprvé budou logicky v průměru spíš politicky nalevo. Umělec musí být otevřený novým podnětům a zkušenostem a naopak musí být schopen odložit, když je to potřeba, zažité způsoby uvažování a chování. Musí být schopen vidět věci jinak, v jiné než zažité perspektivě, vidět souvislosti, jež nejsou přísně logické. Vžívat se do druhých, bez ohledu na to, jestli jsou dobří, nebo špatní. To ovšem nepřeje exaktnímu myšlení. Když se podíváte na standardní psychologický model osobnosti Big Five, je vám jasné, že umělci musí skórovat výš v rozměru označeném jako otevřenost vůči zkušenosti a taky v neuroticismu (to neznamená přímo, že by byli neurotici, jde primárně o intenzitu prožívání emocí a nálad). Naopak bude asi stereotypní umělec skórovat níž ve svědomitosti – dodržování pravidel.

Voliči konzervativních stran mívají charakteristiky právě opačné. Pokud nějaký ten rys nepřevládá extrémně, není na tom nic špatného a není třeba vynášet jedny nad druhé. Jen si pamatovat, že umělci budou převážně nalevo.

A že jsou jejich názory neoddělitelné od jejich umění? O tom je radno pochybovat. Žádná teorie umění nikdy nevyjádří „pravdu“, na to je umění moc tajemné. Ale pro naši situaci je užitečné si připomenout Platonův dialog Ión, základní text jedné z vlivných teorií umění. Sokrates v něm diskutuje s rapsódem, dnes bychom asi řekli recitátorem, Iónem o podstatě jeho umění. A přesvědčí ho, že to cenné na umění jeho a jemu podobných nepochází od něho samého:

„Proto jim božstvo odnímá rozum a používá jich jako svých služebníků, věštců a božských proroků, abychom my, posluchači, pochopili, že to nejsou oni, kdo nám tak drahocenné věci říkají, když nejsou při smyslech, nýbrž že to mluví bůh sám a ozývá se nám jejich prostřednictvím.“

Sokrates pak taky dovede Ióna k tvrzení, že když umí tak dobře recitovat bojové scény v Homérovi, je taky skvělým vojevůdcem, a pak se ho zeptá, zda je tedy dobrý vojevůdce stejně vynikajícím rapsódem, a to už se Iónovi nezamlouvá. Užitečné čtení.

Neexistuje důvod, abychom se řídili politickými nebo společenskými názory umělců, protože nás jejich díla oslovila, nebo dokonce jen proto, že jsou slavní. Oni jsou slavní z jiného důvodu. Hodnoťme jejich občanské názory stejně jako názory kohokoli jiného. A buďme shovívaví, hlavně pokud nám už dali hodně, protože to nám nikdo nemůže vzít.

Ani u nás není nutné se řídit třeba názory Ilony Csákové na očkování jen kvůli tomu, že se vám kdysi líbila nějaká její písnička (což musí být už dost dávno). Jan Hřebejk napsal nedávno na Twitteru: „Prosím všechny, ať se pod mým účtem nediskutuje o případných rizicích očkování. Mě to opravdu vůbec nezajímá, jsem ovce, všichni jsme očkovaní, půjdeme na další dávky, když to bude potřeba. Vědecké řeči, svědectví vašich bratranců primářů ani kolegů z MIT atd. neumím posoudit. A chci dodat, že ,nejsem antivaxer, podporuju očkování, ale nechci zamlčovat, co se nehodí‘ je pro mě totéž jako ,nejsem rasista, ale cikáni kradou‘ .“ Je to nejen neuvěřitelně hloupé, ale člověk si nad tím zároveň uvědomí, jak snadno a nadšeně kdysi část obyvatel této země propadla komunismu. Ale nenechte si tím kazit momenty v Hřebejkových filmech, které máte rádi.

Whoopi Goldbergová hrála asi ve více hloupých filmech než těch opačných, ale proč dělat svět pustším, než je, a vzdávat se třeba její nezapomenutelné prokurátorky ve filmu Hráč? Stejně tak si klidně pusťte Down by The River od Neila Younga nebo A Case of You od Joni Mitchellové (případně cover verzi od Prince) bez výčitek svědomí, že byste neměli poslouchat cenzory, anebo naopak že je zrazujete, když nasloucháte dezinformacím. Oni nevědí, co mluví – v dobrém i ve zlém.