Miloš Forman: Čech ve světě

Miloš Forman: Čech ve světě

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V šestaosmdesáti letech zemřel Miloš Forman, měl za sebou dlouhý a dobrý život, jistě ne jednoduchý. Byl to ten jediný český a zároveň skutečně světoznámý filmař. Kinematografie stárne rychle, jistě rychleji než třeba literatura, těžko odhadnout, jak moc se budou Formanovy filmy sledovat třeba za třicet let, zda v pohledu zpátky bude mezi současníky tak čnít, jako to působilo za jeho života. Rozhodně ale bude dál konstantou v uvažování českých filmařů – jako vzor nebo jako autorita, vůči níž je potřeba se vymezit, jako pilíř nějakého dědictví. Nemusí na něj každý navazovat, v jistém ohledu to je taky marné – „formanovské“ věci dělal nejlíp právě on. Bude ho ale mít v hlavě i jako svého druhu memento – je to možné, jednou se to povedlo, z Česka až na vrchol světa, k dílům, jež překračují místo a dobu svého vzniku. Miloš Forman ale zároveň byl dítětem své doby, vyjadřoval také specificky dobová témata a dobovým způsobem, měl na dobu štěstí: dala mu sice zabrat, ale v nějakém jiném čase by asi nemohl vytvořit, co vytvořil, ani v Česku – a asi ani v Americe. 

Byl nejznámějším představitelem československé nové vlny, která na několik málo let získala zdejšímu filmu proslulost, již neměl nikdy předtím ani potom. Česká kinematografie a asi i část publika po revoluci očekávala, že se ten zázrak bude opakovat, jenomže zázraky bývají ojedinělé, proto to jsou taky zázraky.  Objevila se výjimečně talentovaná generace tvůrců, kteří navíc měli už v mládí velice silnou životní zkušenost a po určitou dobu měli dobré podmínky k práci. Navíc se v tom čase film měnil i jinde na světě, československá nová vlna vůbec neprobíhala izolovaně, ale v nějakém kontextu. Podobně i k práci v Hollywoodu se Forman dostal v době, kdy tam zavládly ojedinělé a pro tvůrce jeho typu příznivé podmínky. V opět krátkém období tzv. nového Hollywoodu, kdy po rozpadu tradičního studiového systému bylo centrum filmového průmyslu otevřené režisérským osobnostem a bylo ochotné se jim i v nějaké míře přizpůsobovat, respektovat je, někdy jim i ustupovat. A pro jejich velice nehollywoodské filmy také existovalo docela početné publikum.

Miloš Forman zásadním způsobem přispěl k vytvoření obrazu československých šedesátých let a mužem „šedesátek“ už zůstal. Po emigraci pro lidi doma představoval snad i naději a také potvrzení, že jsme na „to“ měli. Nebo mít mohli. Že sovětská invaze udusila kulturu, jež měla světové parametry. A Forman také s domovem komunikoval svými za oceánem natočenými filmy. Americký divák jistě bere Přelet nad kukaččím hnízdem jako součást vlastní filmové tradice, nevidí na něm nic českého. Publikum, které tenhle Formanův snímek vidělo v normalizačním Československu z nějaké hodně opotřebované videokazety, mohlo mít dojem, že ten film je o něm a pro ně. Je metaforou jeho života a jeho – většinou nenaplněné – touhy po revoltě proti moci, té momentální, dobově podmíněné i moci obecně.

Filmy Miloše Formana mohou – třeba pro dospívajícího diváka – dobře plnit úlohu jakési vstupní brány do filmového umění, jsou inteligentní, ale ne moc intelektuální, nebo dokonce přeintelektualizované. Člověk nemusí mít nějakou zvláštní diváckou průpravu na to, aby se smál a taky trochu děsil u Hoří, má panenko nebo byl stržený Přeletem nad kukaččím hnízdem. O Formanovi se v dobrém říká, že měl klukovskou povahu. Jeho filmy také často mají trochu klukovskou mentalitu – mluví spíš jazykem pobaveného pozorovatele, který rád pošťuchuje, než velkého filozofa. Jsou to velice sdělné snímky, které se většinou dotýkají tématu vztahu člověka a „systému“, společenského tlaku přizpůsobit se. Ten může přicházet z nějakého mocenského centra nebo si ho lidé vytvářejí jaksi sami. Revolta v jeho podání je často instinktivní, mladická. Je to revolta kluka z poslední lavice, který má cukání udělat ve třídě trochu virvál (takoví jsou McMurphy z Přeletu, Mozart z Amadea, Larry Flynt i Andy Kauffman). I touhle mentalitou jsou jeho filmy blízké mladému člověku, ta nejsilnější setkání s filmy Miloše Formana také člověk zažil právě v mládí. 

Forman ve svém československém období uměl dobře vystihnout tu grotesknost a občasnou hrozivost světa malých lidí (viz třeba scéna z Hoří, má panenko, v níž se lidi na požářišti dohadují, jak natočit židli se starcem, jehož dům právě hoří). Člověk se mu od srdce zasměje a zároveň by z něj nejraději utekl tak daleko, jak je to jen možné. Ve Formanových filmech je znát skepse ke společnosti jako, řekněme, organizační jednotce, hierarchii. Nejsou to ale misantropické filmy, nakonec i ty svoje filmové hasiče měl Forman asi docela rád. Byl to tvůrce, který dokázal dostat skvělé výkony z neherců – v Československu i za mořem, ten člověk dokázal udělat dobrou filmovou herečku i z Courtney Love. Na to jeden musí mít nejenom tvůrčí schopnost, ale i cit pro komunikaci, empatii. Někdy se Formanovi vytýká, že se po emigraci přizpůsobil mainstreamu, jeho filmy ztratily osobitost, že v Hollywoodu netočil československou novou vlnu. Jenomže filmy jako Černý Petr nebo Lásky jedné plavovlásky mohl natočit právě a jenom tady, protože vycházely z intimní znalosti prostředí českého maloměsta. A tu za oceánem, v cizí zemi, již podobným způsobem „prožitou“ neměl, také nemohl uplatnit. Je docela logické, že v Hollywoodu točil většinou adaptace nebo příběhy podle skutečných událostí, a je také pravda, že v pozdním období se už tomu nejlepšímu ze svojí filmografie moc nepřibližoval (i když pro Muže na Měsíci mám slabost).       

Formanův typ revoltujícího hrdiny by pro dnešní filmový průmysl a jeho normy byl dost možná těžko akceptovatelný, asi i anachronický. Byli by pro něj příliš individualističtí, v jejich příbězích se navíc málo řeší otázky skupinových identit. Jejich spolutvůrce byl člověk s mentalitou rošťáckého kluka – a je to na nich vidět. Story chlapíka, který vede jiné muže ke vzpouře proti ženské autoritě, aby si vydobyli právo sledovat baseball, pít alkohol a chodit za (lehčíma) holkama, místo aby si způsobně sedli do kroužku a svěřovali se „mamince“ se svými problémy – nevím, nevím, jestli by to dneska prošlo. A pokud náhodou ano, tak jestli by takový film mohl získat Oscara. Možná ale čas těch formanovských hrdinů – individualistických sígrů, kteří se bouří proti shora vnucovaným normám – zase přijde. Vlastně tomu ledacos nasvědčuje.

15. dubna 2018