Pravidla amerických prezidentských debat jsou již několik desetiletí stejná. Na programu jsou vždy tři debaty kandidátů na prezidenta a jedna debata těch usilujících o post viceprezidenta. Tradičně viceprezidentské debaty jsou jakousi vedlejší show, spíše formalitou, která nepřitahuje davy ani přílišný zájem médií. Není divu, vzhledem k tomu, že pravomoci amerického prezidenta jsou minimální.

Tento rok je to však jiné. Ať vyhraje Donald Trump, nebo Joe Biden, oba budou nejstaršími prezidenty. Trumpovi v době inaugurace bude 74 let a Bidenovi 78. Když se k tomu přidá Trumpovo onemocnění koronavirem, kdy musel být na několik dní hospitalizován, a Bidenovy evidentně ubývající síly, šance, že jeden z kandidátů na viceprezidenta by se mohl nastěhovat do Bílého domu, je relativně vysoká.

Faktem také je, že první debata mezi Trumpem a Bidenem byla označena za katastrofu, kdy se oba kandidáti překřikovali a uráželi, aniž by se voliči dozvěděli něco zásadního o jejich programech. Debata viceprezidenta Mikea Pence a senátorky Kamaly Harrisové tak byla příležitostí pro obě kampaně, aby prezentovaly své nápady v o něco klidnějším prostředí.

V porovnání s minulou debatou opravdu šlo o dost ukázněnější událost. Dobře to ilustruje fakt, že nejdiskutovanějším momentem se stalo přistání mouchy na Penceově hlavě. Mike Pence patří možná mezi nejnudnější postavy současné americké politiky, je však dobrý debatér a dostavil se evidentně dobře připraven. Harrisová působila, jako by se připravovala na střet s Trumpem, a ne s Pencem, který je povahově jeho naprostý opak. Pence jí tak na jednu stranu gratuloval k historickému úspěchu, zároveň ale přesnými otázkami vyhmátl díry v její politice.

Kdyby to byl boxerský zápas, vyhrál by na body, ale žádný masivní knock-out se mu zasadit nepodařilo. Harrisová často reagovala na Penceovy poznámky slovy „nechte mě domluvit“ nebo „nepřerušujte mě“. Její tým se nejspíše domníval, že muž neustále přerušující ženu bude působit špatně, a je tedy potřeba, aby ukázala, že si nic nenechá líbit. Chtěl vygenerovat jakýsi „běž do toho, holka“ okamžik, který by zapůsobil na progresivisty. Penceovy námitky byly však docela věcné a rozhodně nebyly nijak přes čáru. Harrisová tak spíše působila, že nemá na Penceovy útoky odpověď.

První část byla věnována pandemii. Zde Pence celkem obstojně vybruslil z útoků Harrisové, i když o tom, že reakce Trumpovy administrativy byla adekvátní, nejspíše nikoho nepřesvědčil. Harrisová si zase nepomohla argumentací, kdy na jedné straně vinila Trumpa z ekonomického pádu, ale na druhé straně si stěžovala, že odmítal zavést lockdown a snažil se udržet hospodářství v chodu, čímž prohloubil pandemii. Působila tak lehce schizofrenně.

Pence poté zasadil Harrisové dva tvrdé zásahy. V prvním, když přišla řeč na ekonomiku, zdůraznil, že první krok, který Bidenova případná administrativa plánuje udělat, je zvýšení daní. Harrisová celkem slabě kontrovala tím, že se jedná o zvýšení jen pro ty nejbohatší a získané peníze se rozdají obyčejným Američanům. S ekonomikou byly také spojeny Penceovy námitky ohledně Bidenovy plánované ekologické legislativy, kdy zdůrazňoval, že to povede ke zpomalení hospodářského růstu a zdražování. Obojí nastartování pandemií zkoušené ekonomiky příliš nepomůže. Pokud Trump má šanci vyhrát, bude to díky ekonomice, podle průzkumů je to jedna z mála oblastí, kde si udržuje před Bidenem náskok.

Druhý zásah se Penceovi podařil, když obvinil Harrisovou z toho, že se s Bidenem chystají „napakovat“ Nejvyšší soud, který má již nějakých 150 let tradičně devět členů, protože hrozí, že tam budou mít velkou většinu konzervativní soudci. Jeho poznámka, že když demokraté nemohou vyhrát podle pravidel, tak pravidla mění, byla celkem přesná. Harrisová se nezmohla na žádný protiútok a místo toho udělila Penceovi lekci o Abrahamu Lincolnovi.

Nejhorší Penceův moment přišel ke konci debaty, kdy na otázku moderátorky ohledně Trumpova naznačování, že neuzná výsledky voleb, pokud prohraje, odpověděl ve smyslu, že Trump stejně vyhraje, takže není potřeba se strachovat.

Špatný moment pro oba účastníky byl, když se moderátorka zeptala, jaký by byl jejich přístup, pokud by Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí legalizující potraty, tedy by jejich povolování přešlo znovu na vládu a jednotlivé státy. Oba se přímé odpovědi vyhnuli.

Celkově lze říct, že oba kandidáti nejspíše žádné nové příznivce nepřilákali, ale také žádné neodradili. Pence mohl přispět k uklidnění některých Trumpových voličů, kteří jsou nervózní z prezidentova chaotického chování, tím, že za ním stojí rozumná a klidná síla.

Americké komentáře vesměs hodnotily debatu jako ostrou, ale vedenou ve vší slušnosti. Výjimkou je pár extrémně progresivistických médií, která označila Pence za sexistu, neboť skákal Harrisové do řeči.

Člověk by rozhodně mohl z debaty získat pocit, že kdyby o Bílý dům soutěžila Harrisová na vrcholu sil a slušňák Pence, Amerika by se nacházela v mnohem lepší situaci, než když se o něj pokouší dva blázniví senioři. Působilo to jako zjevení z dřívějších dob. Tým časopisu The Spectator USA poznamenal, že některé části, třeba ta o daních, by šlo v podstatě stejně předvést v roce 1992. Otázka zůstává, co je opravdovější politika, jestli dva lidé, již opakují téměř třicet let staré fráze, nebo živelná hádka Trumpa s Bidenem. Koneckonců Harrisová proti Bidenovi přímo kandidovala v primárkách a Trump v roce 2016 porazil celou řadu tuctových republikánů, kteří jsou zaměnitelní s Pencem. Voliči si je nepřejí. Ať vyhraje v listopadu kdokoliv, šance, že se vrátí jakžtakž konsenzuální a mezistranická politika, je nejspíše lichá. Viceprezidentská debata tak byla show pro nostalgiky po „starých dobrých časech“.