Nemá pravdu, když teď někdo říká, že prázdná koronavirová Praha se vrátila o třicet nebo spíš čtyřicet let zpět do časů komunistické idyly: klid, prázdné ulice, docela ticho, žádné davy, jiný jazyk než čeština jen výjimečně, prostě nádhera. Pro introvertní xenofoby, dodal by extrovertní trouba, který nesnese, když do něj chvíli někdo nestrká.

Kdo ty časy trochu pamatuje, tak ví, že Praha tehdy vypadala jinak. Za prvé tak prázdná nebyla ani za Husáka, vlastně asi nikdy (no, možná za stanného práva v roce 1942). Pusto bylo jen v těch večerech, když běžel v televizi Dietl, to ano, ale to byly otevřené aspoň hospody a vinárny, i když většinou jen do desíti, a pak po ulicích klopýtali pijáci přesunující se do pár otevřených barů a asi dvou nonstopů. A za druhé vypadala opravdu nesrovnatelně hůř, byla špinavější, rozkopanější, rozmlácenější, šedivější a celé ulice byly pokryty lešením a dřevěnými podchody, které tam byly proto, že každou chvíli něco padalo ze střech a fasád. Jediný vizuální klad byl snad ten, že nebyla tak počmáraná, spreje byly nedostatkové jako všechno a duch ani praxe represivního režimu tomuto vandalství (a duševní úchylce) nepřály. Taky se asi lépe sprejuje na čistou a zachovalou omítku, která tehdy byla vzácností.

Praha nebyla také zcela bez turistů jako teď, bylo jich sice podstatně méně, ale každý je hned poznal. Zvláště ty západní, neboť se odlišovali od místních, byli lépe oblečení a vůbec líp vypadali. A hlavně jich byla menšina, a to i třeba na Staroměstském náměstí, Karlově mostě nebo v Nerudovce, kde se nyní (tedy před koronavirem) místní už skoro nevyskytují. Staré Město a Malá Strana byly sice zanedbané, ale byly součástí města, nikoho nenapadlo, že by se jim lidé vyhýbali, naopak běžně tam lidé bydleli a pracovali, takže tam měli i své obchody a hospody, sice špatně zásobené a hospody zaplivané, ale jaksi jejich: autor článku chodil pravidelně do hospod třeba v Nerudovce nebo na Staromáku, což neudělal už takových dvacet let. Nebyly to zóny vytržené z města, vydané napospas turistické mašinerii, která tyto historické klenoty schramstla, jak to globální moloch umí. A v Praze se mu to schramstnutí obzvlášť podařilo.

Všechno má vždy dvě strany. Praha zpustlá a oprýskaná se i díky penězům z turistického ruchu zvedla, opravily se oprýskané fasády, zalepily se ty největší díry, zmizela lešení. Ze zaplivaných hospod se staly předražené restaurace, obchody s potravinami se proměnily v thajské nebo jaké masážní salony, tam, kde si dřív člověk třeba koupil žárovku nebo ponožky, jsou dneska podivné krámy s kýči nebo ryzími absurditami, třeba s želé bonbony nebo podivnou sladkou slepeninou, kterou prodávají pod jménem „old czech trdelnik“.

Staré paláce a domy už nepadají, ale už tam také dávno nebydlí normální lidé. Ti se těm místům nyní vyhýbají, když tam nemusí, tak tam nejdou. Ta nejhezčí místa Prahy de facto z Prahy zmizela, i když zůstala na místě. Pražané si je nechali vzít, aniž by něco namítli a aniž by za to něco dostali. Prostě jim zmizela pod rukama. Obětovali je něčemu, co ani nejsou schopni zdůvodnit a vysvětlit sobě – ani těm vnímavějším turistům, kteří jsou udiveni, proč tak krásné město vypadá tak olepeně, podbízivě a lacině. Nikdo z toho nemohl mít užitek a nikomu se to nemohlo líbit. Kromě mafiánů bůhvíodkud, kteří se snesli na město jak supi.

Teď jsou ta místa prázdná a člověk, který jimi procházel spíš s nechutí, v nich tiše našlapuje a s dojetím vidí, že z nich všechna krása nezmizela. Jen ji tam nějak znovu najít a těm pokaženým místům znovu dodat důstojnost. Nikdy k tomu nebyla větší příležitost než nyní, kdy ji poskytl ten podivný virus. Je to utopie, ale žijeme v dystopických časech, tak kdy jindy je čas na utopie? Třeba by se to dalo nějak změnit. A budeme za rok litovat, že jsme to neudělali. Třeba se to bude pak víc líbit i těm turistům. Turistům?!