komentář

Nobel strašil, ale zachoval se rozumně

komentář
Nobel strašil, ale zachoval se rozumně

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Nobelova cena za literaturu se udělovala kvůli loňské sexuální aféře v nobelovském výboru dvakrát, takže za minulý rok ji má Polka Olga Tokarczuková, za letošek Rakušan Peter Handke. Je to možná trošku překvapivé, neboť nedlouho předtím šéf Nobelova výboru Švédské akademie Anders Olsson poněkud výhrůžně prohlásil, že cena může získat zpět svou prestiž, jen pokud akademie upustí od „mužsky orientovaného, eurocentrického pohledu, který při posuzování kandidátů v minulosti převažoval“.

Navzdory tomu výsledek dopadl řekněme normálně, to, že jeden laureát je žena a druhý muž, je docela přirozené, oba jsou Evropané, dokonce natolik Evropané, že si „evropštější“ spisovatele těžko představit, oba to dostali opravdu za literární dílo, které je v jejich případě těžko zpochybnitelné (což neznamená, že je pro každého a že se každému musí líbit, třeba autor glosy žádný jejich velký ctitel není). Snad jen je překvapivé, že v případě sedmapadesátileté Tokarczukové se jedná o netypicky mladou autorku: Nobel přichází tak obvykle kolem sedmdesátky, výjimkou byl třeba Albert Camus, který ho dostal v třiačtyřiceti. Ale to nevadí.

V této souvislosti stojí za poznámku, že letošní „double“ vzbuzuje možná otázku, proč to není obráceně, když Handke je o dvacet let starší, a také by bylo zajímavé vědět, zda to před Tokarczukovou rok tajili. Ale to je jedno, jen je jich člověku přece jen trochu líto, že si to nemůže každý z nich vychutnat sólo: o odměnu se dělit naštěstí nebudou, jak se to občas stávalo třeba při udělování naší Ceny Jaroslava Seiferta, kdy se jednu dobu zavedl zvyk vyhlašovat autory dva.

Nevím, jestli se to dá takto říct, ale nás by mohlo těšit, že oba jsou v české kultuře staří dobří známí. První překlady Petra Handkeho se objevily koncem 60. let ve Světové literatuře, kde se zasvěceně komentovala především jeho „skandální“ divadelní hra Spílání publiku (1966) a psalo se o něm jako o německé (rakouské) verzi tehdy aktuálního francouzského „nového románu“. Na první knížku bylo nutné počkat do roku 1980, kdy v Odeonu vyšly jeho novely pod názvem Nevyžádané neštěstí, tehdy povinná četba mladých intelektuálů, ale po roce 1989 začalo vycházet jeho prozaické dílo téměř celé, a to v nakladatelství Prostor, přičemž se na překladech a doslovech podíleli nejlepší čeští germanisté: Tři pokusy (1993), Dětský příběh: Číňan bolesti (1997); Za temné noci jsem vyšel ze svého tichého domu (1999) či Don Juan (ve vlastním podání) (2006). Lze ho považovat za kultovního autora toho druhu literatury, která vyžaduje jistý druh čtenářského masochismu, neboť dějově se téměř nehýbe a vzruchu je v ní asi tolik, jako když Orientálec medituje, což ale neznamená, že se nevyznačuje zvláštní, jak se říká niternou, jazykovou krásou. Svou vlídnější tvář nastavil, když se podílel na poetických filmech svého přítele Wima Wenderse, z nichž především Nebe nad Berlínem zůstane jedním z nejsilnějších filmů z časů rozdělené Evropy. Naopak mnoho neporozumění a údivu vzbudil jeho postoj při rozpadu Jugoslávie, kdy se zcela vymkl většinovému mínění a obhajoval srbské pozice, ba dokonce se osobně zúčastnil pohřbu Slobodana Miloševiče. Niterný zájem o jugoslávské „věci“ je zdůvodnitelný i jeho částečně slovinských původem. V roce 2009 si byl v Praze pro Cenu Franze Kafky. Jeho hry, včetně Spílání publiku, uvádělo pražské Divadlo Komedie.

Olgu Tokarczukovou lze považovat když ne za „naši“ autorku, tak jistě za dobrou sousedku. Dlouhá léta žila v městečku Nowa Ruda pár kilometrů od českých hranic, u Broumova, do Čech či na Moravu (vychází v brněnském Hostu) často jezdila a jezdí, lze s ní mluvit bez tlumočníka: teď již pár let žije ve Wrocławi. Její první do češtiny přeložený román Pravěk a jiné časy (1996) ji etabloval jako magicky založenou spisovatelku, v jejímž vyprávění se rozpouštějí dějiny a osudy do epického proudu alternativního času. Obvykle se pro její styl psaní používá vágní termín „magický realismus“, pod čímž si lze představit asi to, k čemu byli kdysi dávno prehistoričtí vypravěči u jeskynních ohňů: aby vyprávěli a vyprávěli, dokud se nezamhouří oko poslednímu posluchači. Kdo vyznává tento druh četby, která má hodně společného s šamanským zaklínáním, nemůže Tokarczukovou vynechat a minout. Možná že to ve Švédsku taky tak berou.

Další články autora Jiřího Peňáse najdete zde

 

11. října 2019