Pavel Rychetský, právník, předseda Ústavního soudu:

Anketní otázka se žádostí o označení jedné knihy důležité nebo nezbytné pro pochopení světa, ve kterém žijeme, a to navíc bez časového nebo geografického omezení, představuje téměř neřešitelný rébus. Složitější navíc pro člověka mého věku, jehož mentalita se formovala po dlouhá desetiletí tisíci přečtených titulů. A některé z nich se do paměti svým mementem nebo lidským poselstvím vryly natolik, že se k nim musí stále znovu vztahovat. Uvedu těch knih několik – bez nároku na privilegované pořadí. Pozoruhodné je, že zjišťuji, že jde vesměs o knihy židovských autorů anebo vztahujících se přímo nebo nepřímo k problematice diaspory či holocaustu. Troufám si tvrdit, že pro pochopení naší současnosti (aspoň ve střední Evropě) mají stále velký význam. Nuže zde jsou: Heinrich Böll: Klaunovy názory, Chaim Potok: Vyvolení, Philip Roth: Ať se děje, co se děje, Jonathan Littell: Laskavé bohyně.

Josef Baxa, právník, v letech 2003 až 2018 předseda Nejvyššího správního soudu:

Kromě všech možných „osmičkových“ knih, které jsem taky různě louskal, teď čtu Albrightovou: Fašismus – Varování a knihu Jak umírá demokracie Levitského a Ziblatta. Taky jsem si koupil Pacnera Čtvrtstoletí republiky. Snyderovu Tyranii už mám za sebou, Cestu do nesvobody před sebou. A Přibáně – Hledání dějin. Ale obávám se, že tyhle všechny knížky mi nepomůžou….

Miloň Čepelka, herec a spisovatel:

Mám čerstvý zážitek: nový román Angličana Simona Mawera, který mě už dřív zaujal například Skleněným pokojem. Teď napsal Pražské jaro o srpnových událostech roku 1968. Byl jsem četbou znovu vzrušen jako pamětník, ale i nepamětníci se neobvyklým pohledem očí z ciziny dočkají poctivého obrazu tehdejšího dění v napínavém a psychologicky důvěryhodném románu. Je dobré to drama připomínat.

Dana Musilová, historička, prof. UHK:

Doporučuji knihu orální historičky Pavly Frýdlové a fotografky Lucie Jarcovjákové Ženy 60+. Už nic nemusím, ale můžu hodně, vydanou v letošním roce. Deset rozhovorů se ženami mezi šedesáti a sedmdesáti lety bourá obecně sdílenou představu o seniorkách, pro něž by měla být péče o vnoučata a tlačení nákupního vozíku supermarketem smyslem zbytku jejich života. Tyto ženy jsou zcela jiné: dobývají veřejný prostor a suverénně se v něm orientují, jsou prospěšné komunitě, v níž žijí, společnosti. Inspirující, poučné, zábavné: nejen pro jejich vrstevnice, i pro nás ostatní.

Josef Landergott, publicista:

Nejjednodušší, jak se orientovat v chaosu, je pozorně číst zákony, vyhlášky, oběžníky. Tedy to pro případ, že v ten chaos věříte. Dojem mám spíš ten, že už čtvrtstoletí žijeme v nudné dekadenci, že si vymýšlíme pohyb, a přitom nejvýše chodíme dokola. Tomu, kdo přesto cítí, že žije obklopen zmatkem, doporučuji číst návody typu „jak si udělat pořádek na stole”, popřípadě v hlavě. Ostatním doporučuji občasnou četbu Švejkových příběhů. Klid na duši pak jistě přinese biografie podobného hrdiny, Heléna Zorby z pera Nikose Kazantzakise. Řecký Švejk to také umí, ale trochu jinak…

Jefim Fištejn, publicista:

Čtenářům, kteří se snaží o univerzální rozhled, bych doporučil dílo Stephena Hawkinga Krátké odpovědi na velké otázky. Je to poslední práce velkého vědce, který změnil naše povědomí o světě, a tím i náš svět samotný. Kniha není omezena rámcem jednoho oboru, není ani mezioborová – je to pokus o syntetickou představu o životě smrti, o civilizaci, o naší době, o Bohu – zkrátka o věcech globálních, jež se dotýkají prakticky každého z nás. Je lidstvo odsouzeno k nekonečnému životu, anebo je jeho existence jen pouhá dočasnost? A pokud ano, kdy definitivně vyhasne? Má smysl snažit se o dobytí vesmíru? Postačí všechny důkazy Božího bytí, aby nás přesvědčily o existenci toho, co nás přesahuje? Svou analýzou – často nevědeckou – těchto a dalších věčných otázek Stephen Hawking demonstruje nejen obrovské možnosti, ale také přírodní omezenost lidského umu. V okamžicích nesouhlasu dopřává nám čtenářům pocit vlastního intelektuálního potenciálu.

Radkin Honzák, psychiatr:

Jako člověk, který ví, že svět byl vždycky plný zmatků, bych doporučil k porozumění – alespoň částečnému – Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce, to jest světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání: ale kdož doma v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti že přichází.

Jiří Rak, historik: