Američtí prezidenti počínaje Barackem Obamou jsou nuceni stále odkládat vyhlašovaný obrat k Asii. Wess Mitchell byl za vlády Donalda Trumpa na ministerstvu zahraničí nejvyšším činitelem, který měl na starosti Evropu. Dnes působí v think-tanku, který se na obratu k Asii profiluje. Teď ovšem vypukla v Evropě válka v jemu dobře známém terénu. A vyprovokovala seizmický obrat v německé zahraniční politice. „Putin dokázal udělat pro to, aby Německo začalo brát obranu Evropy vážně, za čtyři dny víc než americká diplomacie za deset let,“ říká.

Předvídal jste ruskou invazi na Ukrajinu?

Ano, musím říct, že jsem posledních několik týdnů soustavně říkal, že je pravděpodobné, že Putin podnikne velkou invazi. Když útok začal, měl jsem z chování Bruselu a Washingtonu pocit, že doufají, že se Ukrajina rychle složí, aby se nemuselo podnikat nic moc konfrontačního na její podporu. První várka západních sankcí byla opravdu překvapivě slabá. Mohu jen hádat proč. Ale s jistotou víme to, že statečná obrana Ukrajinců přiměla Západ výrazně zvýšit tlak. Bylo možné argumentovat, že je jim třeba pomoci.

Čekal jste, že se budou tak držet?

Čekal jsem, že jejich armáda bude bojovat na vyšší taktické úrovni a s větší výdrží než v roce 2014. Měli šest sedm let na to, aby armádu znovuvybudovali, profesionalizovali, získali poradce a výzbroj. A trvající ruská agrese zvýšila jejich odhodlání bojovat. Ovšem Rusové mají nesmírnou početní a materiální převahu. Ukrajincům brzy začne docházet munice, když jim nepomůžeme.

Bylo možné pro ně udělat víc? Viděl jsem záběry toho, jak účinně používají protitankové střely, které jim Britové dodali teprve teď v lednu.

Západ víceméně spal. Mělo to různé důvody. Němci je odmítali vyzbrojovat kvůli své pacifistické zahraničněpolitické tradici. My Američané jsme mohli dodat víc, zejména pokud jde o protileteckou obranu. Panovala zřejmě obava, že to může vést k eskalaci, že to Rusy neodstraší, ale naopak pobídne k útoku. Teď ve zpětném pohledu víme, že Putin by pravděpodobně zaútočil tak jako tak. Takže teď je naléhavé jim dodat co nejvíc co nejrychleji.

A co výkony ruské armády? Převládal názor, že se od války v Gruzii hodně zlepšila, ale teď řada lidí poukazuje na elementární chyby jejich taktiky.

Zatím nic moc. Čekalo se, že Putinova modernizace zlepší jejich taktické chování. Taky měli možnost zocelit se v Čečně, v Gruzii, v průběžné válce s Ukrajinou. Ale je to první velká armáda, se kterou se střetli. Ukrajina není malý stát, mají tam vysokou bojovou morálku, měli západní poradce a bojují za svou zemi. Je ještě brzy, ale zatím to vypadá, že si Putin ukousl příliš velké sousto.

Jeden politik, který není ochromen strachem z Putina, je turecký prezident Erdoğan.

Turecko má v případě, že by Putin získal Ukrajinu, hodně co ztratit, víc než kterákoli jiná země snad kromě Polska a Rumunska. Z Černého moře by se stal v podstatě ruský rybník. A ty země spolu za poslední staletí už pár válek vedly. Proto byl Erdoğan ochotnější dodávat Ukrajině zbraně. Turecké drony v ukrajinských rukou teď kosí kolony ruských obrněnců. Ukrajina je pro Turecko životně důležitý nárazníkový stát.

Co říkáte vývoji na německé politické scéně?

Byl jsem příjemně šokován.

Znáte z vlastní zkušenosti jejich letité zahraničněpolitické uvažování. Uměl jste si představit, že se může změnit takto, během čtyř dnů?

Putin dokázal pro to, aby Německo začalo brát obranu Evropy vážně, udělat za čtyři dny víc než americká diplomacie za deset let.

Lze to brát vážně? Takový zažitý způsob uvažování a chování se těžko mění ze dne na den.

Myslím, že to lze brát vážně. Je to poháněno strachem, který lidé v Evropě cítí, když jim dochází, že ten ráj éry po konci studené války byla iluze. Vidí kolonu ruských tanků postupovat do evropské země, vidí rakety dopadající na paneláky. A je to jen pár set kilometrů od Německa. Je to budíček. A z řady důvodů to podle mě vydrží. Německo je závislé na ruském plynu, a teď vidí, že jediný člověk má nesmírnou moc nad velkou částí jejich ekonomiky. Takže jistě budou diverzifikovat své zdroje energie. A taky vnímají, že Amerika přesouvá své obranné kapacity směrem k Číně. Takže není těžké představit si scénář v blízké budoucnosti, kdy Putin řádí ve východní Evropě, Čína vystartuje na Tchaj-wan a my už nemůžeme jako za starých časů napřít všechny své zdroje do Evropy. Tím jsem se jen mnohomluvně snažil vyjádřit, že je v německém osvíceném vlastním zájmu dramaticky změnit staré návyky jak pokud jde o energii, tak o obranu.

Váš kolega v Marathon Initiative Elbridge Colby mluví o měnících se prioritách a omezených zdrojích ještě důrazněji než vy. Skoro jsem měl z jeho současných vyjádření pocit, jako by se snažil obrnit americkou veřejnost proti emocím nad záběry z Ukrajiny. A ještě dál jdou politici jako třeba republikánský kandidát na senátora J. D. Vance, který doslova řekl: „Je mi úplně jedno, co se stane na Ukrajině.“ Začíná to být politický faktor?

Přístup mého přítele Elbridge je založen na strategické realitě. Je drsnou skutečností, že USA v současné době nemají armádu schopnou vést válku s Čínou a Ruskem současně. A v obranné strategii přijaté za Trumpovy administrativy, kterou mlčky přejala Bidenova administrativa, priorizujeme hrozbu Číny. Je to větší ekonomika, v technologiích dotahuje rychle americký náskok. Neřekl bych, že jeho přístup obnáší opuštění Evropy. Jen chce Evropany trochu otřást, aby dělali pro svou obranu víc. Poskytujeme jaderné odstrašení a stále budeme mít v Evropě jednotky. Pokud by někdy brzy vznikla krize na dvou frontách, mohla by to být katastrofa pro USA i pro Evropu. Hodně Američanů se dívá na Evropu a říkají si, proč tak bohatý region nemůže dělat pro svou obranu víc? Proč tolik let po konci studené války vynakládáme tolik na obranu Evropy? Tyto hlasy nepochybně narůstají. Takže je dobře, jestli bude Evropa vydávat víc na obranu. Škoda jen, že za to musí nést takovou cenu Ukrajinci.

Aniž bychom si zde hráli na nějakou novou jaltskou konferenci, jaký by mohl být mezinárodněpolitický status Ukrajiny? Je zásada, že nikdo nemá právo nařizovat jiné zemi, do jakých svazků smí a nesmí vstoupit, udržitelná?

Války zpravidla mění situaci. Ještě nevíme, jaká bude politická a vojenská realita na konci tohoto konfliktu. Ale řekl bych, že jsme zmeškali příležitost, zejména Evropská unie, provádět kontinuální, realistické východní partnerství zaměřené na Ukrajinu. V případě Ukrajiny se otočilo staré pravidlo ze střední Evropy, že nejdřív přijalo nové členy NATO a pak následovala EU. Měli jsme spolu s EU intenzivněji usilovat o politické reformy na Ukrajině, budovat instituce, bojovat s korupcí, a teprve na tomto základě se bavit o bezpečnostním či strategickém ukotvení Ukrajiny.

Máme na to – my Západ – schopnosti? Zkušenosti s budováním států v posledních letech nejsou povzbudivé.

Se zemí, která sousedí s Evropou, je to jiné. EU má s transformací postkomunistických zemí bohaté zkušenosti. Měla učinit Ukrajině mnohem atraktivnější nabídku partnerství. NATO je jiná věc, kvůli Rusku. Myslím, že dnes je každému jasné, že pokud poté, co se podaří odrazit ruské tanky, necháme Ukrajinu vlastnímu osudu, tak se stane to, že za pár let jsou Rusové zpátky a s větší silou. Ale myslím, že Putin zlikvidoval možnost, že by Ukrajina zůstala prostě zemí mezi, a jednoznačně nechceme, aby ji absorboval do ruského impéria. Takže to bude velká otázka a já bych začal s Evropskou unií.

Myslíte, že rozhodnutí na bukurešťském summitu NATO v roce 2008 – kdy NATO řeklo Ukrajině, že se v zásadě může stát členem, a zároveň Rusku, že se to hned tak nestane – bylo moudré?

I na to, aby Ukrajina mohla přežít jako životaschopný nárazníkový stát, jí musíte dát nějakou perspektivu přiblížení k Západu. Jinak jim nedáváte žádnou motivaci k reformám a vnitřním změnám. Nárazníkový stát je ošklivé, zneužívané slovo, ale v zásadě znamená, že tam existuje soutěž o vliv. Takže NATO Ukrajině tehdy dávalo tuto perspektivu, ale bývalo by bylo mnohem lepší, kdyby EU položila bytelnější základy. A kdyby především Němci byli tehdy ochotni mít s Ukrajinou solidnější partnerství pokrývající politiku i ekonomiku, myslím, že bychom teď byli ve zcela jiné situaci.

Proč má Tchaj-wan tak důležitou roli ve vaší asijské strategii? Jistě nemá jen symbolický význam. Jaký má jeho osud strategický význam?

Kdyby se ho Čína zmocnila, získala by bod v pobřežních vodách, který by výrazně zlepšil její možnost ovládat zbytek Asie. Tchaj-wan leží přímo uprostřed námořních tras mezi Asií, Blízkým východem a Evropou. Ale jde tu i o geopolitiku. Pokud Číňané ukážou, že si dokázali podřídit Tchaj-wan navzdory mnohaleté politice USA, jež jim v tom měla zabránit, je možné, že by se další američtí partneři v oblasti rozhodli, že potřebují zahraniční politiku, která je buď neutrální, anebo víc sladěná s Pekingem. Takže geopolitická budoucnost Asie je svázaná s Tchaj-wanem velmi úzce.

Netlačíme Čínu a Rusko ke spojenectví?

Kupodivu nám Putin poskytl lepší příležitost rozdělit Rusko a Čínu než cokoli, co bychom mohli sami udělat. Zaprvé, pro Čínu nevypadá dobře, když její partner a přítel bombarduje města, ostřeluje bytovky a zabíjí civilisty. Si Ťin-pching se stále snaží prezentovat jako konstruktivní alternativa americké globální role. A tohle je špatná publicita. Zadruhé je tu otázka načasování ruských a čínských hrozeb Západu. Putin postupuje vůči Ukrajině rychlejším tempem než Si vůči Tchaj-wanu. Máme za to, že Číňané si myslí, že jejich modernizační plány potřebují ještě tři až čtyři roky, dokud si čínská armáda nebude jistá,
že má vůči Tchaj-wanu rozhodující převahu. Takže Putin vyrazil předčasně, ve chvíli, kdy Čína ještě není připravena otevřít druhou frontu v Asii. Putin teď nastavuje krk a my jsme schopni ho přes něj praštit. Když si vybavíte sovětskou porážku v Afghánistánu anebo i porážku Ruska Japonskem na Dálném východě v roce 1905, tyto porážky na periferii mají tendenci přeorientovat ruskou zahraniční politiku. Takže máme příležitost výraznou porážkou na Ukrajině – ne přímou intervencí, ale vyzbrojením Ukrajinců a ekonomickým tlakem – přimět Putina, aby se zamyslel nad západním vektorem své zahraniční politiky a třeba se i začal dívat na východ a věnoval víc energie a zdrojů dejme tomu na to, aby ruský Dálný východ zůstal ruský. Takže je to velká strategická příležitost, jak využít Putinovy vlastní chyby proti němu.