V docela pravděpodobné válce Ruska s Ukrajinou půjde o mnohé, podle některých až o zásadní globální změnu. Ale jistě v ní půjde i o Ukrajinu. Jak vypadá geopolitická pozice této země?

V mnoha sporech poslední doby šlo specificky o ni. Hlavní oponenti plynovodu Nord Stream 2 v čele s Polskem argumentují mimo jiné právě Ukrajinou, neboť Nord Stream umožňuje Rusku Ukrajinu obejít. I obecně jsou Polsko a baltské země těmi, kteří téma situace Ukrajiny a dalších zemí ruského „blízkého zahraničí“ udržují v popředí. Je v tom solidarita zemí, které si snadno umějí představit, že poté, co se v Ukrajině přistoupí na princip, že Rusko má vůči sousedním zemím zvláštní práva, budou na řadě ony.

Zájem dalších západních zemí – pokud se zajímají – je odrazem tohoto principu. Rusku to nelze z principu dovolit. Stejně jako nelze z principu přistoupit na požadavky, jež Rusko prezentovalo minulý týden ve svém dokumentu. Prostě nelze přistoupit na to, že země, které se staly členy NATO po roce 1997 (jako třeba my), jako by v něm de facto nebyly, protože se na jejich území nesmějí umisťovat žádné jednotky NATO. Ani na to, že se NATO už nesmí o žádnou zemi rozšířit, tedy teoreticky ani třeba o Švédsko nebo Finsko.

Lpění na tom principu se leckomu zajídá, ať už to jsou „Putinovi chápači“ v Německu, Francouzi, kterým by se líbilo bavit se s Ruskem jako velmoc s velmocí, tak jako kdysi, a státy na východní periferii je moc nezajímají. Anebo těm Američanům, kteří usoudili, že je na čase, aby se Evropa starala o svou bezpečnost, protože krvácet na tom už není v americkém národním zájmu.

Takže třeba americká vláda zveřejnila, že prezident Biden Rusy varoval, že je ochotna v reakci na případnou agresi „udělat věci, které jsme v roce 2014 neudělali“. Nikdo neví, co by to bylo, ale je jasné, co by to nebylo – nasazení vojáků. Ani do dodávek zbraní se jim moc nechce, byť jim paradoxně za Trumpa nějaké dodali. Německo pak má přímo politiku nedodávání zbraní Ukrajině.

Zajímavé je, že Německo nemá politiku nedodávání zbraní Izraeli. Je druhým největším dodavatelem židovského státu, německé zbraně v letech 2009-2020 tvořily 24 procent izraelských zbrojních dovozů. A americké dodávky, vojenskou spolupráci a finanční podporu není třeba zdůrazňovat, jde v úhrnu o desítky miliard a nezastavila se ani za administrativ distancovanějších vůči Izraeli, jako byla ta Obamova. To se to Izraeli čelí agresi a utlačuje Palestince za americké peníze, dalo by se říct a mnozí to říkají.

Čím ten rozdíl mezi konkrétními projevy solidarity s Izraelem, který je obviňován z řady prohřešků a v západních progresivních kruzích je považován vyloženě za zavrženíhodnou zemi, a s Ukrajinou?

Jistě je teď možné citovat oblíbenou antisemitskou konspirační teorii podle vašeho výběru. A dodat, že poválečné Německo má své specifické důvody, proč se cítit zavázané k podpoře Izraele. A že Rusko je jaderná velmoc a konflikt s ním si nikdo nemůže dovolit.

Ale v zásadě je důvodem, že Izrael je silný a akceschopný a Ukrajina slabá a neakceschopná. A ti, kteří kritizují Ameriku, že Izrael vždy podrží, zaměňují příčinu za následek.

Jak napsal David Samuels v textu z roku 2009: „Klíčovým faktem americko-izraelské aliance, který většina komentátorů ráda opomíjí, je, že Izrael je hlavním americkým spojencem na Blízkém východě, protože je nejsilnější zemí na Blízkém východě. Kritici americko-izraelského vztahu s oblibou míchají dohromady americkou podporu Izraeli před rokem 1967 s americkou podporou poté, tak, že citují statistiky o desítkách miliard vojenské pomoci a půjček Izraeli ,od roku 1948‘, kdy byl židovský stát založen. Ve skutečnosti se Izrael vypracoval do role regionální supervelmoci bez jakékoli významné pomoci USA.“

A připomíná, že v Šestidenní válce Izraelci zničili egyptské, jordánské a syrské letectvo s francouzskými, nikoli americkými stíhačkami. A že Izraelci tajně vyvinuli jadernou bombu s britskou a francouzskou pomocí. A že s Brity a Francouzi taky v roce 1956 obsadili Suezský průplav. A byl to americký prezident Eisenhower, kdo je přinutil se stáhnout. „Americký Kongres na pomoc Izraeli s přijetím Židů přeživších holocaust a chudých židovských uprchlíků z Jemenu, Iráku, Egypta a dalších arabských zemí neschválil ani cent až do roku 1973 – pětadvacet let po založení státu.“

Izrael se zkrátka nejprve vypracoval vlastními silami v zemi, s níž bylo nutno počítat, a teprve díky tomu Amerika usoudila, že musí mít na tuto vojensky silnou a nepředvídatelnou zemi páky, a proto bude lépe mít ji na své straně (a Francouzi naopak se svou koloniální minulostí dospěli k tomu, že je pro ně důležitější usilovat o lepší vztahy s arabskými zeměmi, a Izrael pustili k vodě).

„Izrael si vysloužil svou roli amerického klienta sérií odvážných vojenských vítězství, jež vybojovala malá země se skromným rozpočtem a přitlačená zády k moři,“ píše Samuels. Teprve pak „Izrael vyměnil svou svobodu podnikat riskantní, výnosné kousky jako suezské dobrodružství nebo Šestidenní válku za komfort vojenských a diplomatických záruk od nejmocnější a nejbohatší země na světě“.

Ukrajina naproti tomu, můžeme směle říct, není silná země. Její rozvoj od získání nezávislosti je smutný příběh. Pokud má někdo důvod být zklamaný z demokracie, jsou to Ukrajinci. Podívejte se na statistiky růstu HDP bývalých komunistických zemí od roku 1990 – Ukrajina je chmurný případ sám pro sebe, a to nejen ve srovnání třeba s námi, ale i s Ruskem. Zároveň netrpí nedostatkem oligarchů, což naznačuje, v čem je problém. Je to nejednotná a zkorumpovaná země, na níž málokomu záleží, bohužel včetně jejích vlastních elit.

Je těžké ji vinit, Rusové se vždy postarali, aby měla málo času a příležitostí k vývoji vlastního pozitivního nacionalismu. Ještě méně než my – a to i u nás byla v roce 1918 řada lidí, kteří se do samostatnosti nijak nehrnuli, a pak dostalo Československo zoufale krátkých dvacet let.

Rusko je jaderná země s velkou vojenskou tradicí, jež pojímá svůj velmocenský status zcela samozřejmě. Ale početní převaha spojených arabských zemí nad Izraelem je ještě mnohem větší než početní převaha Ruska nad Ukrajinou. Kdyby byla Ukrajina víc jako Izrael, asi by stejně neměla šanci proti Rusku v boji o všechno. Ale svou vojenskou připraveností by učinila agresi tak nákladnou, že by si ji Rusko patrně rozmyslelo. Neúspěchy ostatně zná. Ruské angažmá v Libyi i v Karabachu skončilo porážkou pro jeho klienty. Jistě, pro Rusko to nebyly životně důležité války, ale ty neúspěchy všichni viděli.

Sebevědomá, úspěšná Ukrajina by patrně neslyšela ze Západu tak často slovo „solidarita“. Moderní západní lidé mají rádi oběti. Tak jako se raději kají za holocaust než podporují dnešní Izrael, tak i vůči Ukrajině by asi měli své výhrady. Třeba rusky se identifikující menšiny ve východní části země by se jistě těšily pozornosti evropských ochránců lidských práv. V Radě Evropy a v OSN by si Ukrajina zažila nejednu pernou chvilku.

Ale Ukrajina není jako Izrael, a tak ji teď nic moc jiného než verbální vyjádření solidarity a nečeká.