Loni v létě jen málokdo čekal, že se zážitek z jara bude opakovat a že děti a studenti místo ve třídách budou dny trávit před obrazovkou počítače ve svých pokojích. I přes sliby vlády, že k plošnému uzavírání školních zařízení už nedojde, se tak stalo, a Česko si mohlo připsat prvenství v nejdéle zavřených školách v celé Evropské unii.

Školy se zde podruhé plošně uzavřely už v polovině října a teprve v dubnu se znovu otevřely pro nejmladší děti v chaotickém rotačním systému a s antigenním testováním. Ačkoli střídající se ministři zdravotnictví ujišťovali, že návrat do škol je pro ně prioritou, realita tomu nenasvědčovala a z vedení škol se ozývalo, že ani od ministerstva školství už necítí žádnou podporu. Jeho šéf Robert Plaga sám letos před prázdninami odmítl vinu za rekordně dlouhé vypnutí škol. Za viníka označil zdravotnický resort a spolupráci s ním označil za „zmar“. Tím jen potvrdil domněnky o tom, že vláda neměla ohledně fungování školství za epidemie prakticky žádný plán, a žáky proto nechala doma co nejdéle. Pro jistotu.

Před začátkem nadcházejícího školního a akademického roku jsou už všichni poučení, tudíž i obezřetní. Naočkována je už nadpoloviční většina populace a další její velká část získala díky prodělání nemoci imunitu. Vysoké školy dokonce své studenty vyzývají, aby „byli zodpovědní“ a ještě před začátkem semestru očkování absolvovali. Přesto jim nikdo nezaručil, že od podzimu nastane výuka za běžného režimu a vše se vrátí aspoň v rámci možností do normálu. Především pak nikdo nestanovil, za jakých podmínek by se opět zavíralo, což vyvolává asi největší obavy.

Právě vysoké školy na tom byly, co se nejistoty týče, nejhůř. Zavřely se loni na jaře jako první a až na pár výjimek praktické výuky dosud neotevřely. Příliš pozornosti jim věnováno nebylo, počítalo se zřejmě s tím, že vysokoškolákům distanční výuka tolik neublíží. Ministerstvo školství už rozeslalo do škol manuál, jak při návratu studentů postupovat, vysoké školy jsou zde zmíněny až na úplném konci a velmi stručně. Zajímavé je, že někteří děkani tento „nezájem“ kvitují, doufají, že pro ně vláda ještě něco nepřichystá, a slibují si od toho ponechání větší volnosti. Jiní ale skutečnost, že byli upozaděni, naopak kritizují.

Opatření se tedy týkají především základních a středních škol. I zde se názory liší. Od tvrzení, že jsou požadavky nesmyslné a reálně neproveditelné, až po smíření se s tím, že jinak to stejně provést nepůjde, a lepší tedy bude přizpůsobit se. Školy se však vesměs shodují v tom, že zmatek může nastat v rozlišování, co je pouze doporučení a co je skutečně závazné. Některé podmínky pak podle nich vůbec není v jejich silách splnit. Jde hlavně o nepromíchávání studentů a vytváření homogenních kolektivů.

Tím však může značně utrpět výuka. Ve školách, kde je v ročníku víc tříd, lze stěží zamezit střetávání se například při výuce jazyků nebo volitelných předmětů. Je také poměrně naivní myslet si, že se hlavně starší děti nepotkávají ve volném čase, kdy se na dodržování nějakých opatření příliš nehledí. Ředitelé a učitelé přiznávají, že s homogenitou skupin si hlavu lámat nebudou a na úkor kvality výuky ji nezavedou.

Na podobných situacích je také vidět, že opatření tvoří lidé, kteří si vytváření výuky v praxi příliš neumějí představit. Předkládají školám spíš byrokratické úkoly, které často nelze splnit. Ředitelé hledí skepticky i na povinné nošení roušek nebo respirátorů ve společných prostorách škol, tedy na chodbách a zkrátka všude, kde se studenti a zaměstnanci mimo třídy pohybují. Považují za velkou úlevu, že nebudou povinné během výuky, přesto v opatření velký smysl nevidí.

Od roušek ve třídách však budou osvobozeni jen ti, kdo se nechají otestovat nebo se prokážou očkováním. Testování ve školách se stalo během covidové epidemie tématem samo o sobě. Aktuálně platí, že se žáci základních a středních škol otestují na začátku dohromady třikrát, podle výsledků se pak rozhodne, co dál. Ačkoli ze zpětné vazby ze škol vyplývá, že s testováním většinou děti ani jejich rodiče problém neměli a neodmítali ho, ministr Vojtěch připravil i „izolační“ plán pro ty, kdo by test podstoupit nechtěli. Ti budou muset mít stále nasazenou roušku, nebudou smět s ostatními cvičit ani zpívat a jíst by měli izolovaně od ostatních, nejlépe v jiné místnosti. Lze předvídat, že téměř žádný rodič by svého potomka za takových podmínek do školy neposlal.

Podobně třaskavým tématem jako testování se na jaře staly maturity. Tehdy probíhal tvrdý střet Roberta Plagy s Andrejem Babišem, který v rámci svých populistických snah studentům maturitu „zadarmo“ sliboval. Plaga nakonec aspoň v tomto případě neustoupil a úřední maturita se nekonala. Premiér se pak studentům dojemně omlouval veřejným dopisem, kde jim vzkázal, že za odpuštění zkoušek z dospělosti bojoval do poslední chvíle, udělal pro ně vše, co mohl, a vinu hodil na Plagu. Reakce na možné zavedení úřední maturity se sice různily, převládl však střízlivý názor, který je považoval za degradaci schopnosti maturantů i celého středoškolského vzdělávání. Mnoho studentů navíc vnímalo získání maturitního vysvědčení bez vynaloženého úsilí za ponižující.

To, jak celou epizodu s dálkovou výukou studenti opravdu zvládli a jak se na nich podepsala, se nakonec možná trochu odsunulo do pozadí. Je otázka, nakolik se v budoucnu projeví deficit především praktické výuky v učňovských školách, ale také ve školách vysokých, například na lékařských fakultách. Hlavně u dospívajících dětí se také nutně musela projevit na psychice skutečnost, že byly poměrně dlouhou dobu odtrženy od spolužáků i kamarádů. Není divu, že psychologové v poradnách měli ještě víc napilno než dřív. Mělo by být proto v nejvyšším zájmu všech, aby se další plošné zavření škol už nedopustilo.