V BUBLINĚ

Obětovat se za demokracii poslechem Nedvěda

V BUBLINĚ
Obětovat se za demokracii poslechem Nedvěda

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Minulý týden byl Facebook plný fotografií z pražského Václavského náměstí, konala se tam další demonstrace za nezávislost justice a proti premiéru Babišovi, účast byla hojná a na sociálních sítích průběžně dokumentovaná. Já se nezúčastnil z důvodů nikoliv principiálních, prostě se to nějak sešlo. Nějak jsem tu demokracii nebránil, nechal jsem za ni krvácet jiné. A byl to asi v úterý tuhý boj, všem těm fotkám rozesmátých lidí a zhusta vtipných transparentů navzdory. Ze sociálních sítí jsem se totiž dozvěděl, že v závěru demonstrace shromážděným lidem spolu zazpívali Tomáš Klus a Jan Nedvěd. Masová ochota vyslechnout tento duet je podle mě nevyvratitelným důkazem odhodlání demonstrujících jít při obraně základních demokratických svobod až do krajnosti. V úctě smekám.

Byly volby. Nějak dopadly. Ještě před nimi se na sociálních sítích objevovaly různé příklady předvolebního „bizáru“. Zdaleka nejen mě například zaujala videoprezentace kandidáta SPD Roberta Vašíčka, který se v tom klipu zezadu lepí na nějakou paní, na niž zřejmě vybafl na špatně osvětlené panelákové chodbě. Míří ji na hlavu pistolí a doporučuje stránku Nosím zbraň. Zapojil se samozřejmě i premiér Andrej Babiš, jehož facebooková stránka je plná snímků, na nichž se AB fotí s jinými lidmi – zřejmě s sebou vodí fotografa, pro případ, že by se nějakému náhodnému kolemjdoucímu zachtělo společného snímku a bohužel u sebe neměl mobil. Ohleduplné. Taky se nechal vyfotit, jak znaveně sedí před nějakým nákupním centrem, kolem něho další vyčerpaní zákazníci. Taky to znám, člověk tupě civí do regálu s jogurty a najednou mu jde ztuha být tvrdý a nekompromisní. Na poli politické agitace se ale nejkouzelnější zásek povedl radikálům z Národního odporu. Vytáhli do boje, ale selhala interpunkce, to se pak dějí věci. Uveřejnili plakátek, jímž zřejmě chtěli vyjádřit, že budou bránit českou zemi před dotírajícími cizáky. Je na něm hrozivá silueta muže s baseballovou pálkou přes rameno. Nad ním nápis fontem podobným švabachu. „Ne, každý je vítán.“ Ironický uživatel k tomu připojil výstižný komentář: „Pero je silnější než meč, čárka je silnější než bejsbolka.“

Taky probíhal filmový festival v Cannes, světovou premiéru tam v hlavní soutěži měl nový film Quentina Tarantina Tenkrát v Hollywoodu, podle zpráv z místa se v kině dost tleskalo, recenze byly docela příznivé (i když místy s výhradami), trailer se mi líbil, těším se – hlavně na atmosféru Hollywoodu konce šedesátých let a Leonarda DiCapria s Bradem Pittem coby pohasínající westernovou hvězdu a jejího parťáka – dubléra. Nějakou úlohu v ději hraje i zlopověstný Mansonův gang, jehož členové zavraždili pět lidí v rezidenci ve čtvrti Bel Air, mimo jiné také mladou a populární herečku Sharon Tateovou, která byla v pokročilém stupni těhotenství. Tarantino zřejmě – podobně jako třeba v Hanebných panchartech – líčí historické události s, mírně řečeno, velkou licencí. Sharon Tateová se ve filmu objevuje jako mlčenlivá kráska, která prochází městem – postava zjevně koncipovaná jako symbol nevinnosti, o niž Hollywood brzy přijde. Po uvedení filmu pro novináře se konala tisková konference. V jejím závěru se novinářka z New York Times režiséra dotázala, proč má představitelka Sharon Tateové, australská herečka Margot Robbie, ve filmu tak málo řádek dialogu. Je to přece dobrá herečka, zasloužila by si mluvit víc, v podtextu toho dotazu se dala rozeznat kritika – zase tu někdo upozaďuje ženy. Tarantino reagoval krátce a ne vysloveně vřele: „Odmítám vaši hypotézu.“ Zaznamenala to všechna významná filmová média. Přitom je to taková neudálost. Někomu se nechtělo odpovídat na zjevně pitomou otázku. Protože ta otázka pitomá byla – vymýšlení filmu není nějaká distribuce řádků. Autor má nějaké téma, nějaké postavy a chce o tom všem něco sdělit, nějak to ukázat. V tomto případě třeba i zobrazením Sharon Tateové jako mlčící bytosti. Jestli je na té historce z tiskovky něco pozoruhodného, tak skutečnost, že jeden z nejvlivnějších deníků na světě pošle na nejdůležitější filmový festival na světě reportérku, která mluví, jako kdyby neměla nejmenší tušení, co je to film.

28. května 2019