Začal další týden a v českých školách, dokonce i školkách pokračuje martyrium s rouškami. Celkem nikoho kromě žáků a učitelů to netrápí. Ministr školství Robert Plaga sice před pár dny avizoval, že už od tohoto týdne by se s touto praktikou mohlo skončit, avšak jeho kolega ze zdravotnictví Adam Vojtěch vzbuzené naděje obratem zklamal.

Vojtěch drží mantru, že se má rozvolňovat postupně, po dvou týdnech, tedy žáci by měli roušky odložit nejdřív o týden později – a možná až s odchodem na prázdniny. Této čtrnáctidenní mantře u nás dali zdání jakési vědeckosti členové MeSESu Petra Smejkala a s ním se prolínající „vědecké“ Iniciativy Sníh. Přitom MeSES sám v pátek, mezitím z ústraní, vydal nová epidemická doporučení, mj. i radu roušky i ve školách odložit s výjimkou okresů s vyšším výskytem nových případů. Předseda vlády Andrej Babiš dává najevo, že by dnes na schůzi vlády mohl Vojtěcha přivést k rozumu.

Takže hlavním, ne-li jediným trapičem dětí je dnes ministr Vojtěch a je třeba ptát se proč. Vojtěch nemá děti, což sice nic nedokazuje, ale určitě tím odpadá faktor, který by v něm každý den budil soucit s malými spoluobčánky. Vojtěchovi se celou dobu od jeho odchodu z ministerstva loni v září široce předhazovalo, že byl a skončil jako Babišův ocásek, což je sice pravda, bohužel ji kritici vlády a premiéra vždycky ilustrovali na známém příběhu z konce srpna, kdy Vojtěch obnovil povinnost nošení roušek.

Babiš se lekl nevole veřejnosti, povinnost zrušil a Vojtěcha veřejně ponížil. Tady se mohou nad výsledky své práce zamyslet kritici, kteří místo aby pracně hledali důvody pro nadumírání Čechů loni na podzim, dělají, jako by infekci tehdy mohlo zastavit dřívější nasazení roušek a respirátorů, těchto málo účinných a po chvíli zadýchaných, zvlhčených, tedy nezdravých shluků látky, papíru, nanovláken. Příběh s ponížením Vojtěcha si vybrali jen proto, že na něm lze Andreje Babiše snadno usvědčit z názorového veletoče.

Ač je to k nevíře, na světě za celý uplynulý rok vlastně nejsou studie, které by věrohodně demonstrovaly přínos nošení roušky, notabene ho zhruba kvantifikovaly. Velká dánská studie zveřejněná v listopadu byla ztrhaná, především proto, že neměřila efekt roušek ve snížení přenosu infekce na druhé, ale pouze to, jak chránila svého nositele. Nicméně nikdo kritikům nebránil, aby neuspořádali, nebo aspoň nenavrhli lepší studie ve své zemi nebo ve svém oboru.

Postupné otevírání škol bylo přesně tou chvílí, kdy by takovou studii bylo jednoduché provést. Jeden z předních českých matematiků, kteří stáli v opozici ke kvazivládním matematikům (PES, MeSES, skupina BISOP René Levinského), se před dvěma měsíci divil, kde je ve chvíli otevírání škol experiment s rouškami. Stačilo by „obětovat“, tedy vyčlenit, několik škol nebo okresů, kde by se žáci na rozdíl od zbytku republiky učili ve třídě bez roušek. Epidemický vývoj na těchto školách by se po měsíci porovnal s těmi zarouškovanými. Takhle vypadá standardní, „evidence-based“ věda, o jejímž přínosu nás poučují Smejkal a spol., kupodivu ji zapomněli aplikovat, ačkoliv k tomu měli během svého radění ministerstvu zdravotnictví dokonalou příležitost.

Roušky ve škole jsou neúnosné už dlouho, proto dnes za to prodlužované martyrium nenese zodpovědnost jen Vojtěch, nese ji v širším smyslu jeho ministerstvo a ještě víc neschopný premiér Babiš, což jsou ovšem z pohledu žáků nepodstatné detaily. Babiš to aspoň cítí. Výsledkem je nesmyslné trápení 1,5 milionu žáků a středoškoláků s rouškou v červnových teplotách. Venku na ulicích mají zatím dospělí dojem, že už se svět vrátil k normálu. Pořád nevrátil.