Včera vyšla v New York Times zpráva, že výbuch na tržišti v ukrajinské Konstantinyvce a šestnáct mrtvých asi neměla na svědomí ruská, ale ukrajinská zbloudilá raketa. V ten okamžik se zvrat v narativu o Konstantinyvce objevil i na českém internetu, v některých zaběhnutých médiích. Do včerejška byl výhradně na webech alternativních nebo vyloženě proruských. Interpretačního posunu jsme se přičiněním amerických reportérů dočkali dva týdny po tragédii.

Je to „jen“ jedna z mnoha událostí těchto válečných jatek, ale ilustruje něco důležitého. Naše porozumění událostem, které se odehrávají 2000 kilometrů od nás, do značné míry určují lidé, kteří sedí, analyzují a dávají výkladový rámec ze vzdálenosti 8000 kilometrů.

Do jisté míry je to pochopitelné. New York Times mají nesrovnatelně větší zdroje, větší redakční kapacity a možnost ověřovat. Ale tady šlo o analýzu zpráv, záběrů a informací dostupných i mimo Ameriku. Obecně vzato je něco vadného na stavu, kdy obraz o válce v našem blízkém zahraničí přejímáme ze země, kterou ta válka ovlivňuje daleko méně než nás.

Pokud by výklad pana profesora odpovídal skutečnosti (a Mearsheimer, připomíná brilantní komentátor a spisovatel Christopher Caldwell, se celkem vzato v posledních desetiletích mýlil daleko méně než tvůrci zahraniční politiky USA, která je v tomto století jedna velká katastrofa), stali se z Evropanů pouzí příjemci pokynů. Mearsheimer smutně konstatuje, že vůči Washingtonu Evropa není geopoliticky svébytná.

A je vidět, že jsme příjemci už na té základní rovině, ve zpravodajství. Je skandální, že v našem zpravodajství, v našem chápání situace na rusko-ukrajinské frontě hraje takovou roli například think-tank Institut pro studium válek (ISW, Institute for the Study of War), financovaný zbrojními koncerny Raytheon nebo General Dynamics. Ze situačních zpráv ISW by člověk snadno získal dojem, že Ukrajina se už řadu měsíců sune k vítězství, zatímco realita bude bohužel právě opačná, jak si dovodíme třeba ze zpráv z posledních týdnů, že Ukrajina zoufale vyškrabává muže schopné nebo neschopné služby. Pokud na chvíli připustíme pohled Mearsheimera, má teď establishment v Americe, politický i vojenský, zájem na pouštění žilou Rusku, zatímco my bychom měli mít zájem na tom, aby se tragédie Ukrajiny pokud možno dál neprohlubovala.

Jiný známý americký intelektuál Edward Said psal před nějakými čtyřiceti lety o „orientalismu“. Označoval tak pozoruhodný jev ve společnostech Orientu, kde místní elity, například v jeho rodné Palestině, přejímaly (opovržlivý) pohled Západu na skutečnost, která se odehrává pod okny jejich kanceláří. Nestalo se nám ve středovýchodní Evropě něco podobného s válkou, jejíž tragické rozměry (tušené obří ztráty ukrajinské armády) a bezvýchodnost vezmeme na vědomí, teprve až o nich napíší New York Times?