Ne každý americký politik chce být prezidentem. Přece jenom prezident musí mít základní charisma, umět řečnit, potřásat rukama, líbat miminka a vůbec být společenský. Některým ale vyhovuje jiný druh politické práce, kdy se bojuje o znění zákonů ve výborech, kují se pikle v zakouřených místnostech a vyhrává ten, kdo lépe zná procesní pravidla. Pro tento druh politika je nejvyšší metou pozice předsedy Sněmovny reprezentantů. Jde o třetí nejmocnější pozici v zemi, kdyby náhodou zahynuli prezident a viceprezidentka, tak do Bílého domu se stěhuje právě on. Hlavní síla předsedy Sněmovny reprezentantů je ale v jeho schopnosti řídit agendu dolní komory Kongresu. Efektivní spíkr, jak se pozice jmenuje v angličtině, může být pravou rukou prezidenta, to byl případ Nancy Pelosiové, jež dokázala přes zastupitele protlačit nepopulární balíčky Baracka Obamy i Joea Bidena.

Pokud je Sněmovna reprezentantů v opozici k Bílému domu, předseda naopak může zdárně blokovat, co si prezident usmyslí, tak jak činil Newt Gingrich v případě Billa Clintona. Pro nejednoho politika to může být vytoužený vrchol kariéry, zvlášť když přihlédneme k tomu, že předsedové sněmovny se zpravidla nestávají prezidenty. Jediným spíkrem, kterému se to podařilo, je James K. Polk v roce 1845. Současný předseda Kevin McCarthy po tomto postu toužil posledních deset let. Místo korunovace se však dočkal urputného a dramatického zápasu a je zjevné, že bude jedním z nejslabších spíkrů v nedávných dějinách.

McCarthy byl zvolen teprve v patnáctém kole hlasování, což bylo poprvé za sto let, kdy předseda sněmovny nebyl vybrán v prvním kole a šlo o nejdelší volby od roku 1859. Jde o důsledek občanské války v Republikánské straně, kdy proti sobě bojují trumpovci a ještě větší trumpovci.

Rozpačitý výsledek republikánů v kongresových volbách, kdy se jim nepodařilo ovládnout Senát a v sněmovně mají většinu jen pár hlasů, byl obřím zklamáním. Všeobecně se očekávalo „rudé tsunami“ a republikánské drtivé vítězství. Republikáni začali hledat obětního beránka. Většina komentátorů a analytiků se sice shodne, že za špatný výsledek může Trump, byli to jím navržení kandidáti, kteří zaostali za očekáváním. Trumpovské křídlo ale označilo za hlavní strůjce debaklu McCarthyho a jeho tým. Jako šéf republikánů ve sněmovně nese totiž zodpovědnost za kampaň.

Celou situaci komplikuje fakt, že sám McCarthy se počítá k trumpovcům. Někdejšího prezidenta vždy podporoval a nevymezoval se vůči němu. Donald Trump mu dokonce vyjádřil veřejně podporu a byla to i jeho intervence, která donutila republikánské rebely ustoupit.

Zvolením McCarthymu problémy teprve začínají. Výměnou za hlasy musel totiž souhlasit s výrazným omezením pravomocí předsedy sněmovny. Jednak slíbil víc křesel pro vzbouřence ve výboru pro pravidla sněmovny. Je to jeden z nejmocnějších výborů, jelikož přímo určuje jednací řád. Zadruhé kývl na změnu, kdy hlasování o nedůvěře v předsedu sněmovny bude moci vyvolat jakýkoli kongresman a kdykoli. McCarthy tedy nad sebe dobrovolně zavěsil Damoklův meč. Republikánská většina je devět křesel. Stačí, aby pět kongresmanů hlasovalo jinak, a McCarthy v čele sněmovny rychle skončí.

Krize v Republikánské straně však zároveň ukazuje na limity radikálních trumpovců. Jsou dostatečně silní na to, aby dokázali škodit, ale ne dost silní na prosazení vlastního programu. Hlavně ale ani žádný nemají. Po celou dobu boje o McCarthyho nebyli schopni vygenerovat vážného protikandidáta. Opozice jim vlastně vyhovuje, jelikož mohou kritizovat vládu, aniž nesou jakoukoli odpovědnost. Následující dva roky budou plné chaosu. Těžit z toho budou hlavně demokraté, kteří mohou poukazovat na republikánskou neschopnost naložit s mocí.

Není také vyloučeno, že demokraté se ještě před řádnými volbami pokusí znovu sněmovnu ovládnout. Pokud nemoci, úmrtí a skandály vyřadí pět republikánů a demokraté následně vyhrají doplňovací volby, získají většinu. McCarthy, momentálně nominálně nejmocnější politik Republikánské strany, je ve skutečnosti rukojmím vlastní partaje a osudu.