Komentář Petra Holuba

Přidejte učitelům. Proč se hlídači státní pokladny zdráhají

Komentář Petra Holuba
Přidejte učitelům. Proč se hlídači státní pokladny zdráhají

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

První školní den bývá organizován jako oslava vzdělanosti, společenské jednoty a osvíceného státu. Vzbudit pozitivní myšlenky jde snadno, protože do tříd nastupují prvňáčci, kterým začíná nová životní epocha, pod patronátem úřadů učiní první krůčky do života a přitom se jim dostane toho nejdůležitějšího, tedy vzdělání.

Můžeme slavit a přát novým žákům i jejich rodičům úspěšný začátek, přesto tentokrát musí každý, kdo si to chce užít, počítat s tím, že bude čelit negativním emocím. Učitelé sice také letos začnou normálně učit, což jim slouží ke cti, přesto předem varovali, že nás v nejbližších týdnech čekají protesty, pokud vláda nezvýší rozpočet na vzdělání. Vlastně se není čemu divit. Za sedm týdnů jsou volby, sestavuje se státní rozpočet, který loni skončil přebytkem, a napřesrok se očekávají opravdu rekordní daňové příjmy. Kdy bojovat za vyšší platy, když ne teď?

Nepříjemné na tom je, jakou používají učitelé rétoriku. Pokud jim vláda či společnost nepřidají, můžeme se připravit na jakousi blíže neurčenou katastrofu, která bude spočívat v tom, že příští generace nebudou vzdělané, neobstojí při zavádění nových technologií a tím ani v mezinárodní soutěži. Pověst českého národa utrpí, staneme se námezdními pracovníky pro investory ze zemí, které se lépe učily. Na pátečním shromáždění v Betlémské kapli nechyběly ani výpočty, že Česko dává na své školy snad nejméně na světě. Jak to tedy může skončit? Nahlášené stávky jsou ještě poslední možností, jak zabránit něčemu ještě mnohem horšímu. Namísto pozitivního zážitku nástupu nového ročníku prvňáčků si tedy leckdo může odnést pocit, že je všechno špatně.

Příliš nezpochybnitelná pravda

Proto je i běžný občan nucen, aby se podíval podrobněji na případ školství a argumenty pedagogů o jeho úpadku. Nejčastěji se používají data OECD, která ukazují, kolik berou učitelé ve srovnání s vysokoškolsky vzdělanými pracovníky jiných sektorů. Graf je efektní, protože mezi pětadvaceti zeměmi, které uvádějí svá data, jsou Češi poslední. Učitelé berou necelých 60 procent platů průměrného vysokoškoláka z jiného sektoru. Průměr zemí OECD je nad osmdesáti procenty a třeba finští učitelé jsou na sto procentech. Je to drtivý argument, proti kterému se dá těžko něco namítat. Pokud dnes učitelé žádají zvýšení o patnáct procent, tak je zbytečné diskutovat a prostě se jim má přidat. Berou dnes necelých 30 tisíc měsíčně hrubého, když budou mít od Nového roku 34 500, tak zvýšení přijde státní rozpočet na patnáct miliard korun. Už dnes je na navýšení platů připraveno 11 miliard, opravdu tyto peníze použít a přihodit dalších pět miliard nemůže rozpočtovou bilanci položit.

Ilustrační foto, - Shutterstock

Přesto je v této chvíli snadné hrát roli ďáblova advokáta. Argument o nízkých platech v rámci OECD je příliš jednoznačný, aby nešel zpochybnit jakoukoli jinou informací. Nesoulad s tvrzením o přepracovaných a málo placených učitelích nabízejí údaje o tom, kolik hodin se vlastně v české škole učí. Na jednoho učitele základní a střední školy připadá 600 hodin ročně, tedy padesát hodin měsíčně, pokud se přehlédne, že tři měsíce mají učitelé placené volno. Další hodiny zabere příprava a byrokracie, vysvětlují učitelé, přesto se počtem odučených hodin připomíná jedna charakteristika českého systému. Jako v jiných dříve socialistických zemích vznikl model, který nežádá po zaměstnancích plnit tolik povinností, jen se musí smířit s tím, že berou méně peněz.

Oněch 600 hodin ročně je opravdu pod průměrem OECD a zvláště v anglosaských zemích nebo Německu a Francii se ročně učí o 100 až 200 hodin ročně více. Nutno dodat, že čeští učitelé prvního stupně základní školy učí 800 hodin ročně a jsou těsně nad průměrem OECD. Přesto lze pro ty ostatní postavit otázku: Když chtějí učitelé víc peněz, neměli by učit více hodin?

Daleko za Estonskem

Nedá se říci ani to, že český stát dává na školství výrazně málo peněz vzhledem ke svým veřejným výdajům. Do škol jde každá dvanáctá koruna z celkové útraty českého státu, což je na úrovni Francie, Španělska nebo Japonska, lehce před jinými postkomunistickými státy a těsně za Německem. Třeba bychom měli utratit víc, abychom dostihli vyspělejší země, tento požadavek je ovšem třeba definovat, jak stojí ve skutečnosti.

K tomu patří i údaje o kvalitách českých škol a nutno přiznat, že poslední výsledky průzkumů PISA povzbudivé nejsou. V přírodních vědách, matematice a porozumění národnímu jazyku jsou české patnáctileté děti v průměru, konkrétně na třicátém místě ze sedmdesáti zemí, které se účastnily šetření PISA 2015. Ze zemí Evropské unie jsme patnáctí, daleko za Finskem, ale také za Estonskem, kde se učitelé rovněž vysokými platy pyšnit nemohou. Zdejší školy přitom nemusí bojovat s těžkostmi, které způsobuje příliv imigrantů včetně dětí, jejichž výsledky významně snižují průměr třeba v Německu, Rakousku nebo Švédsku.

Zmíněné údaje nezpochybňují základní tvrzení, že učitelé berou ve srovnání s jinými zeměmi málo, přesto připomínají kontext, ve kterém lze najít relativně nízké nároky na učitele, objem vzdělávacích výdajů na úrovni okolních zemí i nepříliš dobré výsledky.

Jistě je namístě přidat všem učitelům, tento obecný požadavek však připomíná, že je třeba obecný pohled na celý školský systém. Přidejme peníze, když jich máme dostatek, kdo nám ale zaručí, že se použijí efektivně? Bez odpovědi na tuto otázku nelze od hlídačů státní pokladny očekávat velkou vstřícnost.

            

4. září 2017