Proč levicové kruhy na Západě nenávidí Izrael? Co je k tomu vede? A proč uplatňují na Izrael jiná měřítka než třeba na Rusko nebo Čínu?

Rock pro bojkoty stvořený

Proč levicové kruhy na Západě nenávidí Izrael? Co je k tomu vede? A proč uplatňují na Izrael jiná měřítka než třeba na Rusko nebo Čínu?
Rock pro bojkoty stvořený

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

K image rockerů patří nějaký ten zdvižený prostředník a nějaké to „fuck you“, kterým od těch dob, co je rock rockem, šokují mravokárce, cenzory a buržoazii. Ale někdy nejenom je. Thom Yorke ze skupiny Radiohead nedávno z pódia v Glasgow ukázal prostředníček netradičnímu terči – demonstrantům, kteří ho, mávajíce palestinskými vlajkami, vyzývali, aby nehrál v Izraeli. Jesse Hughes, frontman skupiny Eagles of Death Metal (té, na jejímž koncertě v pařížském Bataclanu zabili islamisté 89 lidí), zase adresoval ona dvě lapidární slova legendě Pink Floyd Rogeru Watersovi. Důvodem byla rovněž Watersova snaha odradit ho od vystupování v Izraeli.

Z přetahování o to, kdo pojede, nebo nepojede vystupovat do Izraele, se v posledních letech stal ve sféře kultury jakýsi rituál. Vystoupení v Izraeli zrušili například Elvis Costello, Marc Almond, Carlos Santana, Gil Scott-Heron, Gorillas, Annie Lennox nebo Lauryn Hill. Výzvy ke zrušení vystoupení naopak odmítli Elton John, Alicia Keys, Lady Gaga, Madonna, Justin Bieber, Gogol Bordello… Nezdá se, že by v tom byl nějaký zřetelný kvalitativní nebo žánrový klíč. Výčty těch umělců si na internetu najdete snadno, protože obě strany – bojkotéři i izraelské a židovské organizace – se snaží dávat svým úspěchům publicitu. Bojkot je totiž organizovaný. Je součástí kampaně BDS (Boycott, Divestment, Sanctions – bojkot, stažení investic, sankce), kterou od roku 2005 koordinuje Palestinský národní výbor pro BDS. Roger Waters se stal jakýmsi komisařem této kampaně ve svém oboru. Hudba se zdá být pro bojkoty zvlášť stvořená. Akce v jiných oblastech sice mohou potenciálně bolet víc, ale tam zase narážejí na institucionální a právní rámce. Jakmile se dostanete k čemukoliv, co souvisí s operací státu, začnou být politici a právníci opatrní. Pop music je naproti tomu pole bez pravidel, kde lze volně pracovat s veřejným a soukromým tlakem a reputací. I dopad může být citelný – izraelští fanoušci jsou, tak jako všude jinde, vášniví, a když jim odepřete jejich idoly, budou se cítit vyloučení z atraktivního světa, zapůsobí to na ně osobně a citově, – tak nějak asi zní teorie. Má taky tradici, na niž se organizátoři odvolávají – bojkot Jihoafrické republiky v 80. letech. Taky tehdy byla například skupina Queen kritizována za to, že bojkot prolomila.

ExPink Floyd Roger Waters je nejhlasitějším kritikem Izraele na kulturní frontě - foto: Reuters

Pop music v tom není sama. Na jaře 2015 byl zveřejněn otevřený dopis iniciativy Artists for Palestine UK, který postupně podepsalo až 700 lidí. Oznámili, že nebudou v Izraeli vystupovat, vystavovat, zúčastňovat se konferencí, festivalů, přijímat tamní ceny atd., „dokud Izrael nezačne respektovat mezinárodní právo a neukončí svůj koloniální útlak Palestinců“. Najdeme tam řadu známých jmen, namátkou Brian Eno, Roger Waters, režisér Ken Loach, herečka Kika Markham nebo jeden z nejlepších britských scenáristů Jimmy McGovern. Na podzim byl v reakci na to zveřejněn otevřený dopis (pokud se vyžíváte v kultuře otevřených dopisů, budete tady doma), jehož motivem je kulturní dialog místo bojkotu. Ten podepsalo 150 lidí, ale organizátoři se mohli pochlubit velkým „úlovkem“ v osobě autorky Harryho Pottera J. K. Rowlingové. Mezi signatáři najdeme třeba historiky Simona Schamu, Toma Hollanda a Nialla Fergusona. Tady už letmý pohled na seznamy signatářů prozradí určité charakteristiky. Na protibojkotovém dopise si lze všimnout historiků, spisovatelů i pár poslanců. Na bojkotovém je na první pohled patrná řada jmen arabského původu, na protibojkotovém je řada Židů (i když ty najdeme i na bojkotovém).

Argumentace a prohlášení dotčených umělců, ať už se rozhodnou tak, nebo onak, má jisté prefabrikované rysy. Ten, kdo se rozhodne v Izraeli vystoupit, ze všeho nejdřív zdůrazní, že nesouhlasí s politikou izraelské vlády. Ale, pokračuje, je přesvědčen, že jedině dialogem, setkáváním, výměnou názorů lze dosáhnout změny. Dělám hudbu, hudba spojuje lidi, zní další typické pokračování. A pak učiní nějaké gesto, například že pozve na pódium palestinského umělce. Bojkotující umělci naopak někdy ujišťují, že nemají nic proti Židům a spoustě slušných lidí v Izraeli.

Z přetahování o to, kdo pojede, nebo nepojede vystupovat do Izraele, se v posledních letech stal ve sféře kultury jakýsi rituál - FOTO: Shutterstock

Izrael se neměří stejným metrem

Realita za těmi prefabrikáty je složitější. Zaprvé je neoddělitelná od reality izraelsko-palestinského konfliktu, který je solidním etalonem složitosti. I ten se dá popsat hesly už dávno prefabrikovanými. Izrael okupuje palestinská území, to je fakt koneckonců uznávaný i izraelskou vládou. S Palestinci na těchto územích zachází drsně, často porušuje jejich práva. Je to situace, která je pro izraelskou společnost morálně korodující, je s ní nespokojeno i mnoho Izraelců. Na to lze odpovědět, že palestinským Arabům se celkem vzato žije líp a užívají větších reálných práv než Arabové kdekoli jinde na Blízkém východě. Což ale fakt okupace nesmazává. Zastánci Izraele mohou namítnout, že kdo chce argumentovat mezinárodním právem, musí začít od toho, že palestinské organizace a většina arabských zemí nikdy neuznaly právo Izraele, mezinárodně uznaného státu, na existenci a vedly proti němu řadu válek. A že pokaždé, když se Izrael jednostranně stáhl z území, které z bezpečnostních důvodů okupoval, mělo to za následek jen zesílení protiizraelské agrese. A tak bychom mohli pokračovat vyšlapanými stezkami. Na webu organizace Israeli Apartheid Week například je nyní heslo „100 let osadnického kolonialismu. 100 let lidového boje za spravedlnost“. Těch 100 let se vztahuje k Balfourově deklaraci. To z hlediska uznání práva Izraele na existenci nevyznívá slibně. Organizace údajně pořádá akce ve 150 městech po celém světě, mimo jiné v oficiální spolupráci s britskými univerzitami.

Zběžný konzument zpráv je vychováván k představě, že řešením konfliktu je vznik dvou států na území Palestiny, židovského a palestinského – tzv. „two-state solution“. Vždy když se k němu nějaký izraelský premiér nebo americký prezident zaváže, je to prezentováno jako pokrok. BDS není pro „two-state solution“. Poukázal na to i známý židovský kritik Izraele Norman Finkelstein (jehož kniha Průmysl holocaustu vyšla i česky). „Myslí si, že jsou strašně chytří s tou svou triádou. Chceme konec okupace, právo na návrat a chceme rovná práva pro Araby v Izraeli. A myslí si, že jsou strašně chytří, protože vědí, že výsledek implementace všech tří požadavků je co? Já i vy víme, co je výsledkem. Že Izrael neexistuje!“

Tato kritika ovšem zároveň připomíná, že na začátku byli palestinští uprchlíci. Jenže jsou tu i židovští uprchlíci z arabských zemí. Každá ze stran může donekonečna reagovat ve stylu „A vy zase...“ Když ale dojdeme až do konce prefabrikovaných odpovědí, zbývá vždy otázka: Proč právě Izrael?

Zimní olympijské hry v roce 2014 se konaly v ruském Soči, vzdušnou čarou odhadem dvacet kilometrů od Abcházie, gruzínského území okupovaného Ruskem, odkud Rusové etnicky vyčistili Gruzínce. Rusko okupovalo i další součást Gruzie, Jižní Osetii. I ta nejhorší možná interpretace rusko-gruzínské války v roce 2008 – že prezident Saakašvili Rusy provokoval, a tak si za ztrátu území může sám – pokulhává jako srovnání s Izraelem v tom, že Rusové de facto okupovali Abcházii a Jižní Osetii už před válkou. A přece to nevedlo k žádnému volání po bojkotu, rozhodně ne ze strany lidí typů Rogera Waterse. Stejně jako jsou sporadické, až neexistující snahy o bojkot Ruska po anexi Krymu a válce na Ukrajině. Tady zřejmě přednosti dialogu a kulturní výměny před bojkotem každý vidí. Totéž lze říci o mnoha dalších konfliktních územích kdekoli na světě.

Tibetský dalajlama má v kulturních kruzích celebritní status srovnatelný s kauzou Palestinců, ale ke srovnatelnému bojkotovému vzepětí to nevedlo. Naopak, třeba Rolling Stones v Číně koncertovali i za cenu toho, že jim režim předem zakázal hraní některých písní. Jako důvod se nabízí velikost trhu, jenž je s Izraelem nesrovnatelný. Jak řekl prezident americké akademické organizace Asociace amerických studií Curtis Marez, když byl dotázán, proč jeho organizace odhlasovala bojkot Izraele: „Někde musíte začít.“ Jenže tak nějak náhodou většina aktivistů začne u Izraele – a u něj taky skončí.

Za Stalina by Gándhí nebyl

To je ale jen jeden rozdíl. Izraelci a Palestinci mají v západním povědomí bezpochyby unikátní postavení. Na straně Izraelců jde pochopitelně o holokaust. Na straně Palestinců hraje myslím důležitou roli syndrom západní koloniální viny a historie studené války. Jak Izrael sílil, vyhrával války s Araby a stal se americkým speciálním spojencem (a to v této příčinné souslednosti, nikoli, jak se často traduje, naopak), začalo být lákavé v národě původních obětí vidět nového kolonizátora. A SSSR a celý východní blok byl, v logice studené války, na straně Arabů. Pro vlivné vrstvy západní levice, a to včetně extrémní levice, se tak Palestinci stali ideálním protagonistou boje proti slepenci kolonialismu, kapitalismu a americké hegemonie. Nejvlivnějším palestinským intelektuálem 20. století byl Edward Said, literární vědec a autor vlivné teorie orientalismu. Jeho dlouholetý britský přítel Christopher Hitchens ve svých pamětech vzpomíná, jak se Said z levicového kritika všech totalitarismů postupem času stal aktivistou, který na všem, co udělal východní blok, buď nenašel nic špatného, anebo o tom mlčel. Letitá vlákna sympatií a spolupráce, budovaná v prostředích jako německá Frakce rudé armády nebo corbynovské křídlo britských labouristů, vytrvala a přežila i ideologický přerod palestinských aktivistů z nominálních socialistů v islamisty Hamásu a Hizballáhu. Proto se taky v diskurzu o Izraeli a Palestině tolik zdůrazňuje pojem genocidy a kolonialismu, přestože to, co Izrael dělá, historickému chápání kolonialismu neodpovídá. Jenže tento pojem má kultovní status v současné progresivní akademické ideologii, v zásadě předurčuje jedinou možnou odpověď a umožňuje progresivistům snadno se s Palestinci identifikovat a omlouvat či nevidět palestinský teror.

Edward Said je pro palestinskou diasporu typický ještě něčím: narodil se v Jeruzalémě, ale vyrostl (ještě před vznikem Izraele) převážně v Egyptě a v USA. Lze si na to vzpomenout při četbě životopisu jednoho z vůdčích aktivistů BDS Omara Barghoutiho. „Barghouti se narodil v Kataru v palestinské rodině z klanu Barghouti a v raném věku se přestěhoval do Egypta, kde vyrůstal,“ čteme v jeho hesle na Wikipedii. „V roce 1982 se přestěhoval do Spojených států, kde žil 11 let a získal titul magistra v elektrickém inženýrství na Columbia University. V roce 1993 se přestěhoval do Izraele poté, co se oženil s arabskou Izraelkou. Má izraelské povolení k trvalému pobytu a žije v Akku… Barghouti studuje na Telavivské univerzitě. Získal tam magisterský titul z filozofie (etiky) a studuje na PhD. V rozhovoru, kde byl na studium dotázán, řekl: ‚Má studia na Telavivské univerzitě jsou osobní záležitost a nemám zájem se k tomu vyjadřovat.‘ Vznikla petice požadující jeho vyloučení z univerzity, která získala 184 tisíc podpisů, ale nebyl vyloučen. Když byl na studium na izraelské univerzitě dotázán v roce 2015 v rozhovoru pro agenturu AP, Barghouti řekl, že Palestinci ‚rozhodně nemohou dodržovat stejné směrnice bojkotu, jaké požadujeme od mezinárodních osob‘ a že ‚domorodá populace‘ má nárok využívat všechny služby ze systému, které může.“

Tento očividně lehce zlomyslný odstavec nicméně není v rozporu s tím, jak krystalizují a reprodukují se národní identity – vzpomeňme jen na reprezentanty sudetských Němců, kteří v Sudetech nikdy nežili. Připomene ovšem taky to, co napsal George Orwell o Gándího bojkotech: že mohou fungovat jen v právním státě britského impéria. V Hitlerově Německu nebo Stalinově Rusku by si prostě pro Gándího jedné noci přišli muži v kožených pláštích a už by o něm nikdo nikdy neslyšel.

Co mají společného BBC a černoši?

Jak Palestinci, tak ovšem i Židé mají své silné diaspory. Ta palestinská je silnější v kulturním a intelektuálním světě a v médiích než v byznyse. O protiizraelské a propalestinské tendenčnosti médií bylo napsáno mnoho, v případě BBC šlo i o odborné studie. Markantním, i pro laika očividným příkladem je třeba opakovaná tendence BBC vytrhávat z kontextu jen palestinské oběti. Letos 17. června například BBC přinesla zprávu s titulkem „Tři Palestinci zabiti při smrtelném pobodání v Jeruzalémě“ a teprve v textu se člověk dozvěděl, že ti tři Palestinci byli zabiti poté, co ubodali izraelskou policistku. BBC se rychle omluvila a titulek změnila na „Izraelská policistka ubodána v Jeruzalémě“. Toto BBC dělá opakovaně. Něco tak průhledného ukazuje, jak silná je identifikace s Palestinci v ekosystému BBC a že tamní pracovníci mají zřejmě pocit velkého vnějšího mocenského tlaku, na nějž reagují takovouto infantilní revoltou.

Zejména v Americe mají Židé nepochybně silné postavení a své zájmy si střeží žárlivě – až se to některým lidem, mezi nimiž nescházejí Židé, zajídá. Židovská lobby ovšem slaví nepochybný úspěch v tom, že už nejméně jedenáct amerických států schválilo „bojkoty bojkotu“ – zákony nařizující, že firmy, které bojkotují Izrael, nebudou dostávat státní zakázky.

Je BDS antisemitské? Některé epizody by tomu rozhodně nasvědčovaly. V roce 2015 byl mezi pozvanými na hudební festival Rototom u španělské Valencie americký rapper Matisyahu. Je to Žid, který v části své kariéry zdůrazňoval judaistické myšlenky, nicméně je to Američan z Brooklynu, který se státem Izrael nemá nic společného. Organizátoři ho nicméně vyzvali, aby podepsal prohlášení požadující palestinský stát a z pódia kritizoval Izrael. To odmítl, a tak byl z festivalu vyřazen. Načež se strhl povyk, organizátory kritizovala i španělská vláda, a tak byl opět pozván a koncert nakonec odehrál. Organizátoři se omluvili a svedli to na „kampaň nátlaku, donucování a výhrůžek vedenou BDS“. (Jedním motivů festivalu mělo být i zkoumání problému „ovlivňování klimatu pomocí chemtrails“ – to abychom neztráceli ze zřetele, v jakém intelektuálním prostředí se to odehrálo.)

Nicméně vidět za celosvětovým ohlasem BDS starý dobrý antisemitismus by bylo mylné nebo zjednodušující. Spíš jde o souhru dobových proudů a nálad. Izrael je navzdory své prekérní situaci silný a úspěšný. Podíl muslimské populace v západních zemích stoupá. A v západních progresivních kruzích nastala éra kultu oběti.

Jedním z velkých „hitů“ americké politické scény je hnutí Black Lives Matter, vzniklé v reakci na smrt Michaela Browna z rukou policisty ve Fergusonu ve státě Missouri v roce 2014 a další smrtelné zásahy policie. Hnutí se orientovalo na sociální situaci černochů, na systematické znevýhodňování ze strany policie a úřadů. Stala se z něj politická síla, vynutilo si, že na ně prakticky všichni kandidáti Demokratické strany musí nějak reagovat. V roce 2016 se propracovalo k programovému dokumentu, Vize pro černé životy. A co v něm vedle realistických i extremistických požadavků týkajících se postavení černochů v USA nevidíme: požadavek na totální akademický, kulturní a ekonomický bojkot „apartheidového státu“ Izraele.

15. srpna 2017