Vyšetřování je zamýšleno jako nekonečný seriál

Zdroje mrtvé vody

Vyšetřování je zamýšleno jako nekonečný seriál
Zdroje mrtvé vody

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V kasovním trháku Ghostbusters jedna bezvýznamná postavička rozesměje diváky kouzelnou poznámkou: „Náš zdroj uvádí, že konec světa připadne na den svatého Valentina 14. února 2016.“ Komického efektu se zde dosahuje kontrastem mezi domnělou vědeckou přesností předpovědi a naprostou neověřitelností jejího původu. Hledat odpovědi na fatální otázky s odkazem na jakýsi anonymní zdroj je směšné z podstaty věci. Přesněji, bylo směšné v 80. letech, kdy tento biják lámal rekordy návštěvnosti. Co včera bylo zjevně k smíchu, stalo se dnes normou života, přinejmenším v americkém tisku.

„Zdroj“ se dávno stal nejváženějším a nejcitovanějším autorem amerických sdělovacích prostředků hlavního proudu. Nebýt toho zvratu, ke kterému nyní dochází, nedalo se vyloučit, že by letos mohl aspirovat na Pulitzerovu cenu za novinářství. Vše, co víme o stavu světa, nám prozradil neznámý zdroj. Od něho pochází veškeré zpravodajství odhalující pochybnou podstatu prezidenta Donalda Trumpa. Každé sdělení začínající obvyklou konstatací „přinášíme nejnovější skandální odhalení…“ neomylně obsahuje odkaz na nejmenovaný zdroj.

Vůbec nejde o to, zda média mají, či nemají právo chránit své zdroje informací. Toto sakrální právo vůbec nikdo nezpochybňuje, tudíž není potřeba je tak vehementně bránit. Problém je v tom, že toto právo má smysl jen potud, pokud je provázáno s povinností důkladně prošetřit senzační informaci, potvrdit nebo vyvrátit ji a nabídnout fakta veřejnosti. Média, jež takovou povinnost zanedbávají, riskují zesměšnění a nemohou obhájit nárok na svou vážnost. Když televize CNN otvírá zpravodajský blok peckou o tom, že „náš zdroj na vlastní uši slyšel rozmluvu dvou Rusů, kteří se domlouvali, jak nejlépe ovlivnit prezidentské volby ve Spojených státech“, neubrání se divák pocitu smutku a pobavení zároveň. Začíná chápat, že sdělovací prostředky žloutnou před očima a zřejmě jim odumřel smysl, který kdysi umožňoval odlišit vážné od humorného.

Žádnou pravdu, pošpinit

Současný titánský zápas sdělovadel s virulentním Trumpem má vskutku historický význam. Na jeho výsledku je závislá budoucí sociální úloha tisku a jeho vliv na společnost. Dělení médií na seriózní a bulvární zastarává doslova v přímém přenosu. Ve chvíli, kdy sdělovací prostředky obhájily své právo vhazovat do informačního prostoru jakékoli povídačky, fámy a klepy, všechny se rázem staly neseriózními. Až v poslední řadě jde o ochranu zdrojů, jak obvykle argumentují novináři ve sporu s Bílým domem s odvoláním na skandál Watergate. Úspěch watergateské investigace nesouvisí přednostně s tím, že zdroj s přezdívkou „Hluboké hrdlo“ po léta zůstával neodhalen, nýbrž výlučně s tím, že novináři důsledně rozmotávali klubko nevyvratitelných důkazů. Prezident Nixon nepadl proto, že zdroj vynesl pravdu na světlo boží – musel rezignovat pod neslábnoucím náporem dalších a dalších odhalení v rámci jedné, avšak osudové kauzy.

Dnes však odkaz na chráněný zdroj naprosto nahradil práci investigativců, kteří ve skutečnosti nemají zájem na došetření detailů. Zpráva je vhazována do prostoru jako kus bahna ve špinavé koulovačce. Smysl novinářského úsilí je v pošpinění protivníka, nikoli ve zjištění pravdy. Jakmile si velká média zajistila právo na lež nevyžadující žádné důkazy, stala se nepostižitelnými. Dementi a omluva jako žánr zmizely, neboť ztratily veškerý smysl. Ani bajka CNN o Trumpových dobrodružstvích s moskevskými prostopášnicemi, ani zkazka o tom, jak Putin poručil nejlepším expertům vytvořit psychologický profil svého amerického protějšku, z něhož je jasné, že zdaleka nemá správnou nordickou povahu a vůbec je nevyzpytatelný, neměly žádné pokračování, žádné rozpracování.

Agentura Reuters pokořila rekord absurdity, když přinesla hrůzostrašnou historku o tom, jak na Putinův rozkaz hned dva moskevské výzkumné ústavy vypracovaly zevrubné plány zasahování do amerických voleb: jeden pro zajištění Trumpova vítězství, druhý pro opačný případ. Agentura se bije v prsa a ujišťuje, že zaručené informace pocházejí od sedmi různých bývalých a budoucích důležitých úředníků. I v tomto případě autoři počítají se slaboduchou vesnickou děvečkou typu „svatá dala, nevěděla komu“. Zaprvé všechny stopy se jako vždy ztrácejí v moskevských mocenských kabinetech a zadruhé všechny zdroje bez výjimky jsou anonymní a odvolávají se jeden na druhého. Drzost bývalých seriózních médií je snadno vysvětlitelná – vědí, že sobotní senzace obletí celý svět, leč do pondělka bude nadobro zapomenuta, vytlačena aktuálnějšími povídačkami nebo nějakým teroristickým útokem.

Přitom ověřit si informaci není bůhvíjak těžké. Většina zpravodajských agentur má v Moskvě pobočku a svědomitý dopisovatel se může zastavit v hotelu Ritz-Carlton a za pár dolarů vyzvědět na recepci, u uklízeček nebo přímo u nočňátek, jež věčně postávají u barového pultu, jak vlastně probíhaly orgie v Trumpově pokoji. Nedá práci najít psychology, kteří údajně vypracovávali takový vražedně přesný posudek na amerického prezidenta. Avšak bez osobního svědectví předstíraně doslovné citování vědecké expertizy zanechává jakýsi nehotový dojem. V Moskvě není tolik výzkumných pracovišť schopných vyvinout propagandistickou strategii, aby se nedal za mrzký peníz získat nějaký informovaný svědek. Avšak ani v jednom z uvedených příkladů nebylo „pokračování příště“.

Proč asi? Skandály mají nyní zcela jiný smysl než dříve. Jeden střídá druhý jako obrázky v „kouzelné svítilně“. Každý ví, že do zítřka se na redakčním stole objeví další skandální příběh přisouzený hodnověrnému, leč nejmenovanému zdroji. To, co se usazuje v čtenářském podvědomí, nejsou konkrétní fakta, nýbrž celkové tíživé ovzduší, pocit, že to tak přece nemůže pokračovat donekonečna.

Odvolat, nebo nechat vládnout

Objevuje se názor, že taková v demokratickém světě neobvyklá, až protismyslná jednota amerických novinářů se vysvětluje jejich kromobyčejnou svědomitostí: hledají pravdu a nic než pravdu. Hledání pravdy je skvělá volnočasová aktivita, leč jen za podmínky, že existuje všeobecné srozumění ohledně toho, co se vlastně hledá. Pravda o původu člověka z opice není totéž, co pravda o průběhu třicetileté války. Bez přízemního upřesnění, oč běží, je slovo pravda zbaveno jakéhokoli smyslu. Jediná pravda, která by nás měla zajímat v daném kontextu, je jednoznačná odpověď na otázku, jakým konkrétně způsobem a do jaké míry ovlivnilo Putinovo Rusko výsledek prezidentských voleb v USA. Pokud je odpověď kladná, Trumpa je třeba neprodleně impeachovat, pokud to jasně konstatovat nelze, Trump má dostat šanci řádně spravovat zemi. Naprosto nepostačující jsou drby typu jedna paní povídala.

Nestačí ujištění zdroje, že Rusové o něco usilovali, velmi se snažili, už už málem pronikli do volebního štábu, velice stáli o družbu atd. Jediná podstatná okolnost je doložená skutečnost a nezvratné důkazy, které umožňují pochopit, jakým způsobem zajistili potřebný výsledek voleb. Rusové se vždy snaží o nějaký podvratný zásah, ale to ještě nedělá zločince z toho, o jehož přízeň stojí.

Potíž je v tom, že mediální mainstream nejenže nehledá odpověď na sakramentální otázku – naopak ji usilovně zametá pod koberec. Prostá logika napovídá, že hloupý telefonát mezi generálem Flynnem a ruským ambasadorem, který se uskutečnil dva dny po vyhlášení volebních výsledků, ani ještě hloupější pokus prezidentského zetě navázat přímé spojení s Kremlem, jenž se datuje polovinou prosince, nemohly zpětně ovlivnit volební výsledky, tudíž v žádném případě nesnižují legitimitu zvoleného prezidenta.

Veškeré podezřelé kontakty Trumpových štábních důstojníků s ruskými úředníky zaznamenané během předvolebního léta nejsou objevy novinářského pátrání, nýbrž protokoly odposlechů FBI. Vyšetřovatelé konali svou povinnost, leč jedna okolnost stojí za vypíchnutí: pokud v telefonních kontaktech nebylo nic podezřelého tehdy, nemůže se objevit ani teď. Pokud ovšem odposlechy zaznamenaly cosi nekalého, povinností operativců bylo neprodleně o tom zpravit tehdejšího ředitele FBI Jamese Comeyho. A ten měl požádat o naléhavé slyšení tehdejšího prezidenta Obamu. Právě na ty dva padá veškerá tíha odpovědnosti za neodhalené pikle ruských rozvědčíků. Každý pokus o podkopání demokratických základů americké společnosti, který připadá na dobu před 20. lednem letošního roku a který byl zaznamenán federály, leč nevyvolal promptní reakci bývalých vrchních velitelů, toť jejich služební zločin, přinejmenším trestuhodná ledabylost. Zbytečně se sdělovací prostředky dmou pýchou, když zmnožují počty kontaktů Trumpova okolí s Rusy a pokládají to za corpus delicti.

Vyšetřování je zamýšleno jako nekonečný seriál, avšak celá kazuistika vyčpí beze stopy, neboť zjištění skutkové podstaty velezrady by znamenalo posadit na lavici obžalovaných prezidenta Obamu, který v té době vládnul, a přitom nehnul prstem, aby rázně zabránil hrozbě. Rovněž poctivec Comey si to dvakrát rozmyslí, než by uznal vlastní zanedbání. A to je pravý důvod, proč se při slyšeních v Kongresu bývalý ředitel FBI ani slůvkem nezmínil o starých odposleších a vypovídal jen o vztazích s Trumpem coby zvoleným prezidentem. Začínat impeachment proti stávajícímu prezidentovi na základě nedbalosti prezidenta předchozího je stejně nesnadné jako se kousnout do lokte. Leč je možné nekonečným sypáním písku nadobro zadřít soukolí státní mašinerie. A to je právě výsledek, o který usiluje angažovaný mediální hlavní proud pod ustaranou grimasou hledání pravdy.

Co se však stane s těmito nadanými chlapci a děvčaty, pokud se nepodaří prokázat, že Trumpovo vítězství je prací Vladimira Putina, pokud teorie kremelského spiknutí se nepotvrdí a rychlý impeachment zmizí za obzor jako nenaplněné touhy staré panny? Půjdou zlotřilí pisálkové do Canosy? Vstoupí do kláštera, aby mohli denně prosit za odpuštění svých hříchů? Ani náhodou!

Svazácká umanutost

Důvěra Američanů v nezávislost a pravdomluvnost velkého tisku je už nyní na nejnižším bodě. Podle agentury Gallup 55 % dotázaných zpravodajství hlavních médií nevěří a pokládá jej za záměrně překroucené. Průzkum Amerického centra politického výzkumu Harvardovy univerzity provedený společně s agenturou Harris Insights and Analytics ukázal, že 65 % voličů pokládá tiskové zprávy za vycucané z prstu – jak se dnes říká, za fakeové. Většina zásadně nevěří, že vyšetřování, samo o sobě užitečné, může skončit Trumpovou rezignací.

Jako studená sprcha zapůsobilo na společnost zjištění Harvardského centra pro výzkum sdělovacích prostředků, které ukázalo, že za prvních sto dnů Trumpova prezidentování až 98 % zpravodajství o něm v tisku a televizi bylo negativní. Laťka předpojatosti nikdy neklesla pod 70 %. A to znamená, že kromě demonstrativní sebevraždy neexistují činy, gesta a slova, které by Trumpovi umožnily vyvolat jinou reakci než zápornou.

Začíná být na první pohled zřejmé, že tíživé, husté a vazké společenské ovzduší, které generují americká média svou svazáckou umanutostí, pavlačovou útočností, silně připomíná atmosféru „hodinek nenávisti“, jež panuje ve studiích moskevských televizí. Místo věcné polemiky v obou případech obsadilo skřípění zubů, zaslepenost hospodských rvaček a třídní nenávist. Pro mnohé demokraticky smýšlející ruské publicisty toto podléhání amerických kolegů stádnímu instinktu, jejich chuť štvát ve smečce bylo nepříjemným překvapením.

Komentátor Georgij Bovt v článku „V tomto blázinci nejsme sami“ (Gazeta, 22. 5. 2017) tvrdí, že společenská schizofrenie je, jak se zdá, nakažlivá nemoc a rychle se šíří. V Americe se objevují názory, že většinové sdělovací prostředky propadly „nové paranoii“, trpí těžkým stihomamem, a proto snadno podléhají konspiračním teoriím. Vnímání světa jako hřiště temných zákulisních sil bylo kdysi typické pro krajně pravicové politické proudy.

Dnes je ovšem tento způsob myšlení příznačný spíše pro liberální kruhy, jak se v Americe říká levici. Spojené státy tím riskují nebezpečné připodobnění Putinovu Rusku. Zhruba to má na mysli spisovatel Roger Simon svou esejí „Zapomeňte na ruskou stopu. Z nás samotných se už stalo Rusko“ (Forget Russian Collusion. We are Russia. PJ Media, 29. 5. 2017). Ti nejjasnozřivější z novinářského cechu vidí příčinu tohoto přerodu právě v zavedení principu anonymního zdrojování. Nositel Pulitzerovy ceny David A. Vise připomíná čtenářům, že kromě úspěšně zvládnuté watergateské aféry se deník Washington Post vyznamenal také kolosálním debaklem v roce 1981, kdy dostal Pulitzerovu cenu za sérii zcela smyšlených příběhů založených na anonymním zdroji.

Na věrohodnost tehdy dohlížela stejná novinářská esa jako v případě Watergate, leč vzniku falešné senzace profíci nezabránili. Viseův článek má příznačný titulek „Odkaz na anonymní zdroje pod drobnohledem: jak CNN, New York Times a další zfušovaly zpravodajství o Trumpovi“.

Jak geniálně říká Woody Allen: „Že jste paranoidní, ještě neznamená, že po vás opravdu nejdou.“ Nepochybuji o tom, že Putinův režim za všech okolností dělá možné i nemožné, jen aby poškodil Západ. Jiná otázka je, jak to dělá. Existují dvě školy mysli: jedna vychází z představy, že Putin se snaží dosadit do čela západních států figurky, které mu budou zcela oddané a budou aportovat tak, jak on bude pískat. Myšlenka je to nevěcná: Putin je všechno jiné, jen ne patentovaný blb, a jistě tuší, že v přírodě neexistuje prototyp amerického prezidenta, který by takovou prostoduchou představu naplnil. Druhá škola mysli se snaží uchopit problém z opačného konce: Putin může šikovně přiživovat tábor politických odpůrců prezidenta dezinformačními a kompromitujícími materiály, aby posílil mentální rozštěp americké společnosti a ve výsledku způsobil totální ochrnutí protivníkovy státní správy.

Nefunkční a provozu neschopný státní mechanismus spolehlivě vyřazuje Ameriku z konkurenčního boje a otevírá autoritářskému režimu zadní vrátka spolehlivěji než jakýkoli zaprodanec v Bílém domě. Není to důvod, proč zdrcující většina anonymního zpravodajství prosakuje do amerických médií právě z kremelských chodeb? Opravdu se někdo domnívá, že KGB ochabla za Putina natolik, že už nekontroluje informaci, která uniká do médií z Moskvy? Užiteční idioti nikdy nevědí, proč činí to či ono – právě proto jsou užiteční.

17. července 2017