Tak jako jinde ve světě mají i čeští youtubeři, nové hvězdy mediálního prostoru, nejvíc příznivců mezi dětmi a školní mládeží. Přesto je domácí YouTube scéna již nepochybně dávno dospělá. Nejpopulárnější tvůrci monetizují desítky tisíc korun měsíčně za počty zhlédnutí, prodávají doprovodný merchandise a umějí si vyjednat výhodné podmínky se sponzory. Pro ty rozjuchaný on-line dorost představuje ideální kanál, jímž lze dostat produkty, jako je kosmetika či elektronika, k mase děcek, vybavené dostatečně solventními rodiči. Ti nejsledovanější z domácích hvězd on-line videoobsahu dostávají prostor i v respektovaných médiích, kde v rozhovorech s elitními novináři prezentují svůj recept na úspěch, obvykle vyjádřený větami jako „Dělám, co mě baví“ a neméně provařeným „Makám na sobě“. Zájem o jejich tvorbu je nepopiratelně masivní – virtuálně mají stovky milionů zhlédnutí, v realitě stojí fanoušci na podpis od svých idolů hodinové fronty – jako během prvních dvou květnových víkendů na pražské i brněnské zastávce festivalu Utubering. Tuzemští youtubeři tedy sice tvoří především pro náctileté vrstevníky, ale vydělávají dospělé peníze a umějí se zručně otáčet ve světě on-line marketingu.

Není tedy nefér pokusit se srovnat jejich produkci s tou zahraniční. Je to srovnání poněkud neutěšené. Na českém YouTube najdeme hodně nudy a neobratného kopírování zahraničních vzorů. Originalita je tu mnohem vzácnější zboží. Zahraniční vývoj byl přitom v mnohém odlišný.

Holka od vedle

YouTube, globální videohřiště, které dává každému s kamerou a přístupem k internetu možnost zahrát si na filmaře, natočit vlastní vysněný projekt nebo prostě jenom formou videoblogů vykřičet do světa zprávu o vlastní zajímavosti, se pozoruhodnými projekty plnilo prakticky od začátku. To byl případ vůbec první virální senzace na YouTube – teenagerky jménem Bree s on-line přezdívkou LonelyGirl15. Bree, sympaticky nejistá, tak akorát atraktivní, prostě ideální „holka od vedle“, o jaké sní zástupy osamělých nerdů všude na světě, se v krátkých videoblozích svěřovala s typickými problémy západních teenagerů – škola, kamarádi, trable s rodiči. Občas se k ní připojil některý z jejích přátel. Jenže jak videí přibývalo, svět průměrné puberťačky, do kterého už nahlížely miliony uživatelů, dostával čím dál bizarnější obrysy. Bree začala trousit poznámky o tajemné organizaci The Order, podivném chování rodičů a okultních praktikách. Před očima diváků se tu na ploše dvou- až tříminutových blogů tvořilo fiktivní univerzum s vlastními pravidly, kde bylo stejně důležité to, co Bree řekne a co si diváci domyslí či najdou na kanálech dalších uživatelů, fiktivních kamarádů hlavní hrdinky. To už bylo jasné, že jde o předem připravený projekt: šestnáctiletá Bree byla ve skutečnosti tehdy dvacetiletá americká herečka Jessica Lee Roseová a její osudy psal malý tým scenáristů. Z LonelyGirl15 se vyklubal promyšlený webový seriál, počtem „epizod“ – tedy YouTube příspěvků – se zastavil na čísle 547. To už měla Lonelygirl15 vlastní fandom, několik odvozených pokračování, takzvaných spin-offů, a stovky milionů zhlédnutí. Ukázalo se, že dobře pojatý mix autenticity, témat blízkých mladým uživatelům internetu a dobrodružného nebo humorného narativu může co do popularity úspěšně konkurovat plně profesionálním produkcím. Další projekty podobného typu záhy následovaly.

V oblasti dramatické tvorby se pro YouTube ukázal mimořádně vhodným žánr found footage, jehož popularitu v mainstreamové tvorbě znovu nastartoval devadesátkový hororový hit Záhada Blair Witch. Tím se částečně inspirovala například YouTube série Marble Hornets. Ve znepokojivě natočených videích divák postupně odkrývá příběh nevysvětlitelně zmizelého Alexe Kralieho a filmového projektu, na němž pracoval poslední dva měsíce života. Série zručně využívá klasické triky hororové kinematografie – lekačky, zrnění, přeskakování obrazu i zvukovou distorzii – k docílení maximálního efektu za minimální náklady. Strašidelná story o vyzáblé nadpřirozené entitě pronásledující hlavního hrdinu je také ukázkou pronikání novodobého městského folkloru, jemuž uživatelé internetových fór říkají creepypasta, do dalších oblastí tvorby. V případě Marble Hornets je to právě postava Slendermana, hubeného obra bez obličeje s nepřirozeně dlouhými údy. Ta se poprvé objevila na fóru Something Awful, kde si uživatelé navzájem přeposílali strašidelné příběhy s tematikou moderních technologií. V podstatě jde o digitální verzi historek k večernímu táboráku. Stejně jako u LonelyGirl15 i tady hráli autoři s diváky hru, kdy na zdánlivě nesouvisející YouTube účty nahrávali mnohdy naprosto kryptická nebo jinak nesrozumitelná videa. Bylo pak na fanoušcích projektu se k nim dostat, pokusit se je dešifrovat a zasadit do celkového příběhu. Vedle Marble Hornets se na YouTube dá najít ještě několik dalších sérií natočených podle podobného klíče.

Nejen sex a drogy

Kromě hororových nebo dobrodružných sérií se původní tvorba na světové YouTube scéně pochopitelně významně zaměřuje na humor, často čerpající z popkulturní oblasti. Relevantních YouTube kanálů s komickým zaměřením existují stovky, stačí tedy zmínit ty nejvýznamnější. Skeče serveru CollegeHumour se původně, jak patrno z názvu, zabývaly hlavně satirickým ztvárněním života amerických vysokoškoláků, kde nesvatou trojici zájmů tvoří sex, drogy a alkohol, ale od té doby se posunuly směrem k pokrytí prakticky všeho od partnerského života po politiku. Bez nadsázky kultovní záležitostí je pak tvorba Douga Walkera, rodáka z Chicaga. Jeho nejznámější alter ego, Nostagia Critic, cholerický třicátník v červené kravatě a černé čapce, se specializuje především na recenzování filmů z 80. a začátku 90. let. Walkerovy recenze, v nichž postupně vystupují jeho kamarádi a spolupracovníci, jsou mimořádně zábavný mix naprosto nekorektního humoru, popkulturních odkazů i interních vtipů, často odkazujících na předchozí recenze nebo videa spřízněných tvůrců. Walkerovi se podařilo kolem postavy Nostalgia Critica vybudovat svébytný vesmír, pod tímto alter egem vystupuje na sci-fi setkáních a srazech filmových nadšenců, na YouTube existují desítky fanouškovských sestřihů nejzběsilejších výstupů postavy. Přesto je Nostalgia Critic víc než permanentně do běla vytočená parodie filmového kritika – Walker některé recenze míchá s krátkými skeči, v nichž se metahumorným způsobem zabývá samotnou podstatou filmového umění: způsobem vyprávění příběhu, významem žánrů, hranicí mezi komercí a artem.

Oblíbené kanály se zaměřením na popkulturu jsou i CinemaSins nebo HonestTrailers. Ten první provádí nemilosrdnou vivisekci a součet pomyslných „hříchů“, jichž se dopustili tvůrci hollywoodských blockbusterů (autoři CinemaSins mají spadeno zejména na žánrová klišé a logické lapsy ve scénáři), tvůrci HonestTrailers si zase utahují z bombastického stylu upoutávek na zámořské filmové hity, snaží se divákům nabídnout upřímnou verzi trailerů. V upoutávce na nové uvedení slavného Titaniku, tentokrát ve 3D, se tak například dle autorů můžeme těšit na „3D tak reálné, že ucítíte, jak vám James Cameron krade peníze z kapsy“. Oba kanály mají přes miliardu zhlédnutí.

Po roce 2010 se na YouTube také objevilo několik pozoruhodných kanálů s politickým zaměřením. Youtubeři jako Sargon of Akkad, Thunderf00t nebo Black Pigeon postavili klasický model videoblogů na hlavu: jejich příspěvky obvykle sestávají jen ze zvukové stopy, často desítky minut dlouhé, doprovozené jen několika obrázky. V době, jež klade důraz na vizuální atraktivitu a klipovou rychlost, se to zdá jako recept na mediální sebevraždu. O to víc, že na těchto kanálech se politika diskutuje z pravicových, libertariánských nebo konzervativních pozic. Do hry ale vstoupil nový fenomén – nová pravice anglosaského Západu, souborně označovaná jako alt-right. YouTube kanály kritizující feminismus, politickou korektnost a pozitivní diskriminaci získaly mezi příznivci nově uchopeného pravicového kontextu obrovskou popularitu a během vrcholící prezidentské kampaně v USA si v diskusních sekcích pod videy politických videoblogerů dávaly hromadné dostaveníčko příznivci Donalda Trumpa. Autoři tak nabírali desítky milionů zhlédnutí.

Celkově lze říct, že kromě zaměnitelné masy fashion blogů, kanálů se zaměřením na technologické novinky a samozřejmě hráčských let’s play videí se na světové YouTube scéně etablovala rozmanitá, originální a zábavná skupina tvůrců zaměřená na dospělejší publikum. Dovolují si experimentovat, vytvářejí novou a svébytnou podobu videoobsahu a mají okamžitou zpětnou vazbu od diváků.  Česká realita je mnohem konformnější. Dost možná to souvisí se samotným charakterem nastupující generace.

Instantní Král

Nejen v Česku bychom těžko hledali demografickou skupinu, která pro šaškování náctiletých youtuberů projevuje menší pochopení, než jsou současní třicátníci. Na pražském a brněnském Utuberingu se sešly v podstatě dva druhy lidí: publikum do patnácti, maximálně dvaceti let věku, nadšené z možnosti střetnout se s idoly naživo, a rodičovský doprovod, který se po pár hodinách strávených v naprosto nepochopitelném prostředí obvykle sháněl po skleničce něčeho ostřejšího. Přesto u rodičovské generace převládá názor, že sledování, případně natáčení YouTube videí je aktivita sice podivná, ale asi pořád lepší, než kdyby jim ratolesti někde za školou kouřily trávu a souložily. Naopak současní třicátníci, první česká generace, jež přijala kyberprostor za svůj, má pocit, že jim v donedávna důvěrně známém prostředí ujíždí vlak. Internet s sebou, minimálně zde v Česku, ze začátku nesl jistou auru spiklenectví. Na webu se dnešní třicátníci poprvé dozvěděli relevantní informace o drogách, přes internet se šířil kontext nových subkultur, na diskusních fórech se pěstoval podvratný a interní humor. Jenže nová generace, zdá se, nemá o podobné věci zájem. Na YouTube, druhém nejnavštěvovanějším portálu současnosti, vítězí u velmi mladých Čechů podřadné kopírky zahraničních vzorů, humor ve stylu machrování o školní přestávce a obsahová prázdnota. Stačí se podívat na aktuálně nejpopulárnější kanály domácí YouTube scény: dnes už rok neaktivní duo ViralBrothers ovládlo před lety virální prostor s okopírovaným zámořským konceptem Shit people say, u nás uvedeným jako Debilní kecy kluků, Debilní kecy holek atd. Videa, jimž vévodila scenáristická neschopnost, co se dotahování gagů i situací týče, únavná repetitivnost a permanentní pitvoření, přesto nasbírala přes půl miliardy zhlédnutí.

Aseptický slušňák Jirka Král, se dvěma sty miliony zhlédnutí číslo sedm na žebříčku česko-slovenských youtuberů, zase nabízí velmi usedlou zábavu pro hráče počítačových her a působí jako Mirek Dušín digitálního věku – správný kluk a sen každé matky. Marketing má ovšem Král v malíčku a v českých pobočkách největšího řetězce rychlého občerstvení na světě si můžete objednat hamburger s jeho signaturou. Přitom to, že i obsah pro gamery se dá vytvářet minimálně originálně, dokazuje úspěch donedávna vůbec nejsledovanějšího youtubera současnosti, švédského šílence s nickem PewDiePie. Ten je často velmi nekorektní (to ho ostatně stálo i pozici světové YouTube jedničky) a zběsilý styl jeho videí si buď zamilujete, nebo jej nenávidíte, ale rozhodně se vám zapíše do paměti. Na rozdíl od uzívané nudy servírované Králem. O scénky, challenge a vtipné blogy se pokouší youtuber Hoggy, jinak též polovina hudebního tělesa Slza, populární formace distribuující uplakaný pop do chtivých uší mladých slečen. Hoggyho humory spočívají v tom, že mluví rychle a občas se, což je na českém YouTube zřejmě podmínka členství v klubu, zapitvoří. Přesto to evidentně stačí na dvě stě milionů zhlédnutí.

Asertivní jedinci úspěchu

Českému YouTube kraluje křečovitost a naprostá neoriginalita. Diváci zjevně nejsou zvědaví na cokoliv, co by je vytrhlo z barevně rozjásané komfortní zóny, kde jsou všichni tak nějak kamarádi. Je fascinující, že se za jedenáct let nenašel jediný český youtuber, který by se pokusil, když už ne o originální obsah, pak alespoň o solidní kopii některého z ambiciózních zahraničních konceptů. Svobodné digitální pískoviště se v místních podmínkách využívá k přehrávání do úmoru obehraných písniček. Prostor bezezbytku okupují marketingově schopní jedinci, kteří si vystačí s neinvenčním přejímáním mainstreamových trendů ze Západu a potencionálně velice svobodné fórum plní cukrkandlovou a nekonfliktní vatou. Je otázkou, zda naše YouTube scéna vůbec čeká na skutečně originálního tvůrce. Nejmladší generace internetových uživatelů – nebo alespoň její významná část – po nějaké podvratnosti, ironii nebo sofistikovanějším obsahu zřejmě netouží. Svým hrdinům ráda odpustí nedostatek talentu, těžkopádné pokusy o humor i křečovitě hrané kamarádství. Hlavně když se ve videu mihne nějaký ten technologický gadget, zazní ne moc komplikovaný fórek, ale především je důležité, aby měli všichni ty správné sluneční brýle. Pokud česká YouTube scéna dospěla, pak do nepříliš lichotivé, uječené podoby.

Internetová tvorba měla v tuzemsku dlouho určitý komunitní rozměr hochů, co spolu mluví. Někdejší on-line legendy, za všechny jmenujme programátora a filmového kritika Františka Fuku a jeho bývalé kolegy z videoherního časopisu Score, plnily kyberprostor obsahem pro zasvěcené. S masivní digitalizací a rozšířením mobilních zařízení nemohl tento původní stav dlouho vydržet. Generační střídání stráží přineslo zástup asertivních jedinců, orientovaných na úspěch. Originalita se v tomto procesu jaksi vytratila. Dnešní nejviditelnější postavy české sítě připomínají ze všeho nejvíc plastový výrobek bez jakékoliv stopy osobitosti. Generaci jejich diváků, kteří se do prosíťované doby už narodili, to zřejmě nevadí.

Pozoruhodná kapela Schwarzprior, ostravští proroci temného elektra a undergroundového zvuku, před pěti měsíci vydali na YouTube klip k singlu Radio Dark Side. Kapela, tvořená trojicí výtvarníků z ostravské Fakulty umění, si pro klip vybrala zajímavý obrazový doprovod: zatímco z audiostopy duní temné basy a syntetizátory, ve videu se producíruje jeden z prominentů českého youtuberingu: Danny Sonnleitner neboli TVTwixx. Mládežník se fotí s fanynkami, tuží svaly v posilovně a hlavně si neustále upravuje fešácky načesanou vlnku podle bieberovského vzoru. A apokalyptický hudební podkres pod ním graduje... Pro stav české YouTube scény lze těžko najít lepší metaforu. Ale počet zhlédnutí klipu? Slabé dva tisíce…