Nolanův opus Dunkerk patří k největším válečným filmům

Krásný masakr na pláži

Nolanův opus Dunkerk patří k největším válečným filmům
Krásný masakr na pláži

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Nový film Christophera Nolana Dunkerk provázelo dávno před premiérou mohutné očekávání. Britský režisér se těší zasloužené pověsti tvůrce, jenž zatím nenatočil slabý film. Nolan dosud svůj režijní rukopis, charakteristický precizním vizuálem, scenáristickou ekvilibristikou, nadživotním pojetím hlavních postav, realizoval v oblastech, které ho sice pasovaly na režijního boha v očích filmových nerdů, milovníků sci-fi a komiksů, ale ceny se za ně neudělují, a když už, pak v technických disciplínách.

Dunkerkem se teď přihlásil o pozici ve filmové superlize, do níž mu právě schází jen nějaká ta zlatá soška. Válečná dramata má akademie v lásce a Dunkerk je co do stylu asi nejvýraznější a divácky nejintenzivnější zážitek od Spielbergova multioscarového opusu Zachraňte vojína Ryana. Těžko přitom hledat dva odlišnější snímky. Dunkerk je na jedné straně plnokrevný, vysokorozpočtový válečný film, na straně druhé víceméně úspěšně ignoruje všechna zavedená pravidla žánru jen proto, aby se k nim v samém závěru opět hrdě přihlásil. Vlastně už samotná povaha události, kterou si Nolan vybral, se klasickému mustru válečných dramat vzpírá.

Operace Dynamo, evakuace 338 tisíc příslušníků britského expedičního sboru z obleženého perimetru na francouzském pobřeží v roce 1940, nebyla ani slavným vítězstvím, ani heroickým odporem do posledního muže. V podstatě šlo o námořní variantu obří dopravní zácpy, akorát místo kolon aut tu na na plážích stály tisíce a tisíce mužů. A na hlavy jim pršely bomby z nacistických štuk a heinkelů. Z beznadějného postavení nakonec (většinu) vojáků pomohlo zachránit nasazení malých soukromých plavidel s civilními posádkami. Legenda o „malých lodích od Dunkerku“ hrála v následujících měsících, během hrozící nacistické invaze na Britské ostrovy, významnou roli v pozvednutí anglické morálky. Právě výprava jedné z těchto loděk tvoří v podstatě základní kostru snímku.

Film je, jak má režisér ve zvyku, rozdělen na tři časově nesourodé roviny, rozhodně však nejde o čarování s narací jako u Počátku či Mementa. Tři segmenty, lakonicky nazvané Molo, Vzduch a Moře, se v permanentní obrazové i zvukové gradaci věnují dění v rámci jednotlivých složek evakuace. Na souši, tedy na molu, sledujeme amorfní masu britských vojáků, z níž jen přibližně vystupují dvě tři výraznější postavy. Nolan prakticky rezignuje na rozvíjení postav i dramatický oblouk: ti dva tři muži jsou pro diváka náhodným vzorkem ze settisícového zástupu s jediným cílem – dostat se domů. Minimum dialogů, pusté prostředí pobřežních dun snímané brilantní kamerou Hoyteho van Hoytemy, stále rychlejší střídání úmorného čekání na záchranu, která možná nikdy nepřijde, s nálety německých stíhaček a bombardérů dohromady vytváří přízračnou atmosféru čekání na převoz z válečného zásvětí zpět do mírového světa živých.

Roli reverzních Charonů pak v druhé rovině obstarává osazenstvo jedné z malých civilních loděk. Tu kormidluje postarší gentleman v nezbytném svetru (Mark Rylance), asistuje mu jeho syn (Tom Glynn-Carney) a náctiletý pomocník (Barry Keoghan). Ani jeden nepochybuje o nutnosti nebezpečné dobrovolné výpravy. Na palubě se tak odehraje jeden ze dvou tradičních dramatických střetů celého filmu, když posádka zachrání z moře psychicky těžce otřeseného vojáka (Cillian Murphy). Ten se v žádném případě vracet nechce…

Foto: distributor

Třetí rovina se věnuje misi tříčlenné stíhací hlídky v kokpitech spitfirů. V roli pilota se činí Tom Hardy, už potřetí za několik let nucený hrát především očima – většinu tváře mu zakrývá dýchací maska. Nolan mezi těmito rovinami stále dynamičtěji střihá, nekompromisní tah na branku je ale z poloviny záležitostí tepajícího zvukového designu Hanse Zimmera. Vedle toho, že ve filmu absentuje jak ucelená story, tak tradiční pestrá skupinka vojenských chlapáků, z nichž pod tlakem vypadne to nejlepší a nejhorší z lidské povahy, nevyužívá Nolan ani další takřka povinný atribut moderních válečných rubaček: vivisekčně detailní pohled na roztrhaná břicha a utrhané končetiny. Zdá se, že do chladné, odtažité Nolanovy estetiky se proudy krve ani nehodí. Válečná brutalita tu má krutou, ale stále vysoce estetizovanou podobu. Dunkerk divákům servíruje výsostnou filmařinu, dokonale zvládnuté řemeslo, ideální poměr klasických fíglů a naplno využitých moderních postupů.

Při vší dokonalosti však trochu není jasné, co snímkem autoři vlastně zamýšleli. Poukázat na to, že lidé lapení do pasti udělají pro přežití cokoliv? To se zdá na Nolana příliš fádní. Oslava hrdinství obyčejných lidí uprostřed rozpoutané apokalypsy? Tímto směrem se zdá jít v závěru, kdy Nolan jako by zapomněl na pečlivě budované, odosobněné, snové bezčasí evakuačních pláží a natvrdo nadělí citaci jednoho z nejslavnějších politických projevů 20. století, Churchillovo: „Budeme bojovat na plážích, budeme bojovat na místech vylodění, budeme bojovat na polích i v ulicích, budeme bojovat v kopcích, nikdy se nevzdáme.“ Jenže na tuhle dávku buldočí britské zabejčenosti a vlastenectví nás zase dostatečně nepřipraví předchozí děj, během něhož si k postavám nestačíme utvořit vztah. Nejsilnějším zážitkem tak kromě relativně pomíjivého dojmu ze zběsilého a stupňovaného tempa zůstávají momenty, kdy se obraz odpoutá od řežby ve vzduchu, na moři i na vodě a nabídne celkový, zvláštně zklidněný pohled na gigantickou operaci. Tyto krásné obrazy plážového masakru mají dvojsečnou povahu: dokazují Nolanův obrovský talent pro film, ale zároveň dávají tušit, že velký žonglér s formou i stylem se tentokrát trochu zamotal do pasti vlastního eskamotérství. Přesto je Dunkerk nejoriginálnějším počinem na poli válečných velkofilmů minimálně za poslední dekádu.

Dunkerk
Velká Británie, Nizozemsko, Francie, USA, 2017, 106 min. Režie a scénář: Christopher Nolan. Kamera: Hoyte Van Hoytema. Hudba: Hans Zimmer, Benjamin Wallfisch. Hrají: Tom Hardy, Cillian Murphy, Kenneth Branagh aj.

28. července 2017