Spolkový prezident Joachim Gauck je známý svou zálibou v morálních gestech. Koncem dubna letošního roku učinil jedno takové: jako první vysoký představitel Německé spolkové republiky dal najevo ochotu uvažovat o odškodnění, které vláda Řecka žádá za hrůzy spáchané německými okupanty před sedmdesáti a více lety. Spolková republika prý „jako země s dějinným povědomím“ snad „může prosondovat“, co se ve věci odškodnění dá udělat.

Po celá desetiletí a speciálně poslední dva roky, kdy Atény s novou vehemencí nastolují otázku reparací (260 miliard eur) nebo aspoň vynucené půjčky z roku 1942 (bez úroků 11 miliard eur), byla oficiální pozice spolkové republiky zamítavá, do roku 1990, tedy do smlouvy o sjednocení Německa, jakési náhražky řádné mírové smlouvy, zhruba v duchu: ještě nepřišel čas, a od roku 1990: už je pozdě. Aby hlava státu v této věci obrátila, bylo donedávna nepředstavitelné.

Gauck nemá žádnou pravomoc nechat reparace vyplatit, přesto jeho gesto bere dech. Lze si jej vykládat dvěma způsoby: buď jako uznání velkorysého muže, že jeho vlast už je dnes tak bohatá, že může jít i do (spíše malého) rizika, kdy by se o náhradu po vzoru Řecka přihlásily další nedostatečně odškodněné oběti nacistické okupace. Nebo jako uznání toho, že na starém kontinentu se za posledních pět let vytvořilo kolem Německa vážné napětí, jemuž bude chytré nějak odpomoci.

Kdo je největší arogant?

Bývalý Gauckův kolega a český prezident Václav Klaus před dvěma měsíci během přednášky v Bratislavě prohlásil, že ani on před lety ve vývoji Evropské unie neočekával „takovou dominanci pozice Německa, o jakou Němci marně usilovali ve dvou světových válkách“. To je pravda, s dodatkem, že tentokrát Německo hegemonie dosáhlo, aniž by o ni nějak zvlášť usilovalo.

A Klaus není v této věci sám. Bývalý italský premiér Silvio Berlusconi převzal od svého nedobrovolného odchodu z vlády, k němuž dopomohl evropský establishment v čele s Angelou Merkelovou, euroskeptické argumenty a občas je opepří protiněmeckými výroky. Před rokem vzpomenul svého dávného sporu s německým europoslancem Martinem Schulzem, jehož v hádce připodobnil ke kápům z koncentráků, a dodal: „Oni Němci dělají, jako že žádné koncentráky neexistovaly.“ Úřadující francouzský prezident Francois Hollande musel před dvěma lety vyhodit z vlády ministra, který se dopustil protiněmeckých výroků. Hollande sám ovšem v roce 2012 končil volební kampaň v městečku, z něhož pocházela legendární odbojářka zavražděná Němci – byla to jeho odpověď na zprávy, že jeho rivalovi Sarkozymu přijede v kampani pomoci Angela Merkelová.

Resentimenty v Paříži zřejmě nepolevily, soudě podle toho, co před měsícem psal deník Liberation. Nejmenovaný francouzský ministr si redaktorovi stěžuje na dogmatické Němce, kteří jen dokážou držet se pravidel bez ohledu na okolnosti a kteří prý na všechno – na plán evropské záchrany bank, na Junckerův plán investic do evropské ekonomiky, na další pomoc Řecku nebo na změkčení pravidel – znají jen nein. Liberation zaznamenává i náladu v Anglii, tamní „nechuť části politické třídy a bulváru, které musejí sledovat, jak se dnes poražený z dvou světových válek chová jako nezpochybňovaný pán eurozóny“. Dodejme, že ta nejmíň důvěřivá část britského establishmentu tuší německý vliv i za hnutím za nezávislost Skotska, což má být malá pomsta za snahu Británie získat zpátky od EU část kompetencí.

V Berlíně si podle Liberation začínají kvůli protiněmeckému sentimentu dělat starosti. Dohromady vzato jsou výroky mnoha předních politiků, dokonce i ty učiněné pod podmínkou anonymity, že je třeba mít se na pozoru před Německem, ve své četnosti něčím, co tu nebylo od roku 1990, kdy byla nepřipravená Evropa konfrontována s touhou Němců žít v jednom státě. Napětí, které v Evropě sílící Německo vyvolává, je skutečně hlavním politickým výsledkem pět let trvající krize společné měny.

A to ještě můžeme vycházet z toho, že politici se nadprůměrně kontrolují a že hlas lidu zprostředkovávají jen částečně. Americká agentura Pew Research před dvěma lety zveřejnila velký průzkum, v němž zjišťovala, co si Evropané o sobě navzájem myslí. S jednou výjimkou Němci u všech ostatních národů, jichž se výzkumníci ptali – u Britů, Francouzů, Italů, Španělů, Poláků a Čechů – vyhráli v soutěži o to, kdo je nejdůvěryhodnější. (Výjimkou byli Řekové, kteří považují za nejdůvěryhodnější sami sebe.) Ale, zdánlivě paradoxně, Němci zvítězili i v soutěži o to, kdo je nejvíc arogantní. Za nejarogantnější evropský národ je považují všichni kromě Němců samotných, Britů a Francouzů (oba národy považují za mistry arogance Francouze; ano, i Francouzi si to o sobě myslí). Autoři výsledky shrnuli takto: „Protahující se hospodářská krize vytvořila odstředivé síly, které štěpí veřejné mínění napříč Evropou, oddělují Francouze od Němců a Němce od všech ostatních.“

Staronové obavy

Vůči Němcům to není úplně spravedlivé. Berlín reprezentuje tzv. severní křídlo eurozóny (kam kromě Holandska nebo Finska bývá řazeno i Rakousko). Sever od začátku krize eurozóny v roce 2010 neochotně a jen pod podmínkou příslibu tvrdých úspor poskytuje na jih půjčky a neochotně svoluje k tomu, aby Evropská centrální banka tiskla nové peníze, a zadělávala tak na příští inflaci. Ale jen Německo je na severním křídle tak velké, že splňuje představu tyrana.

To je představa, která u nás za pětadvacet let od pádu železné opony spíš ztrácí dech. Dnes jsou Němci Čechům v průzkumech sympatičtí. Na německé ambasádě v Praze byli mile překvapeni, když po vypuknutí řecké krize mohli konstatovat, že česká veřejná debata sdílí německý narativ, v němž hospodárnost EU narazila na bezstarostné Řeky, a že Češi stojí na straně řádného hospodáře.

V obyvatelstvu tradičních evropských mocností naopak prim Německa probouzí spíš staré obavy. Je na co navazovat. „Když jedu po Francii vlakem, sedím v kupé a chci si číst, odpovídám spolucestujícím na úvodní otázku, že jsem Němec. A mám klid ke čtení,“ říkával dnes už zesnulý česko-francouzský historik Zdeněk Vašíček. V Británii není k protiněmeckým náladám nikdy tak úplně daleko. Německá média si občas stěžují, že v britských školách se Německo, jeho bohatá historie a kultura, smrskává při výuce dějepisu jen na Hitlera. Populární Jeremy Clarkson, nedávno vyhozený z pořadu BBC Top Gear, na setkání britských a německých fanoušků aut, které se konalo na půli cesty, v Belgii, přiletěl legendární stíhačkou Spitfire.

Koneckonců i Sikorského Polsko může znít jinak, pokud se k moci dostane národovecká pravice kolem strany Právo a spravedlnost. PiS ještě pořád vede Jaroslaw Kaczynski, který ani ne před čtyřmi lety ve svém politickém kšaftu „Polsko našich snů“ zařadil Angelu Merkelovou do nastupující generace německých politiků, kteří „si chtějí podrobit Polsko“.

Takové obavy samozřejmě nejsou v Evropě dominantní, ale to, že představa německého tanku sedmdesát roků po válce tak snadno ožívá, musí mít nějaký systémový důvod.

Teutonské přebytky

Abychom pochopili, kde se obavy z německé síly berou, musíme znát tři údaje. Německo je notoricky známé jako dobře zorganizovaná společnost s výkonnou ekonomikou. Ta se dřív, před ustavením eurozóny, odrážela například v kurzu marky. Dnes je spolehlivým měřítkem výkonnosti tzv. přebytek platební bilance, což je saldo všech transakcí mezi dvěma státy, jejich občany a firmami, které tedy kromě obchodu zahrnuje i služby včetně turistiky, investice, dokonce třeba i ukládání peněz v bankách.

Tady statistiky o dominantním postavení Německa mluví jasnou řečí. Od sjednocení země (1990) do zániku marky (účetně skončila v roce 1999, jako fyzické platidlo v roce 2002) bylo Německo v setrvalém deficitu, brzy po ustavení eurozóny začalo naopak dosahovat přebytku. Za rok 2014 dělal přebytek platební bilance Německa sedm procent, čímž byl téměř vyrovnán rekord z roku 2007 (7,5 %). Taková čísla neznalo německé hospodářství ani v dobách Erhardova hospodářského zázraku.

Zásadní je skutečnost, že více než 80 procent přebytku platební bilance vzniká přebytkem vůči státům eurozóny. Otců této převahy Německa nad zbytkem eurozóny je samozřejmě víc, například okolnost, že start eura se kryl s koncem zažívacích potíží, které deset let předtím západnímu Německu způsobilo připojení NDR. A jistěže by obrázek nebyl úplný, kdybychom ignorovali Schröderovy reformy na trhu práce, s nimiž se začalo v prvních letech eurozóny.

Nicméně to by nevysvětlovalo, proč se konkurenceschopnost německých firem vůči zprůměrovaném zbytku měnové unie od jejího startu zvýšila rovněž o 80 procent. Výsledkem německé konkurenceschopnosti není růst životní úrovně – mzdy po sjednocení země dvacet roků de facto stagnovaly –, ale relativně nízká nezaměstnanost (něco přes šest procent), což v dobách, kdy jih eurozóny sužuje už pět let nezaměstnanost kolem 25 procent, je dnes to jediné, co se počítá.

A jak euro s přebytky Německa v platební bilanci souvisí? Kdyby si Němci podrželi marku, ta by během těch patnácti uplynulých let kontinuálně sílila, němečtí exportéři by prodávali dráž a o jejich zboží by byl menší zájem. Než euro po nedávných akcích ECB, která chce do března 2016 pumpovat do ekonomiky 60 miliard nových eur měsíčně, oslabilo, byla to pro německé exportéry neocenitelná pomoc. Mezinárodní měnový fond uváděl, že euro je o 40 procent měkčí, než by odpovídalo výkonnosti německé ekonomiky, a tedy o 40 procent měkčí, než by dnes byla marka. Postavení exportní velmoci by si spolková republika jistě udržela i s markou, koneckonců, od padesátých let dokázala plynule stupňovat export i přesto, že frank, lira nebo drachma proti marce opakovaně devalvovaly. Jen by ty makroekonomické nerovnosti v Evropě nebyly tak dramatické. A větší klid by byl i mezi evropskými národy.

Těžkopádný idealismus

Pokud bychom přijali tezi, že Berlín se stal novým Římem Evropské unie, neznamená to ještě, že si v ní nutně libuje. Mezi řadovými Němci jsou příznivci další integrace a uvolnění integračních šroubů zhruba v rovnováze. Německo je zatím blahosklonný hegemon.

Odmyslíme-li si dva extrémní momenty v německých dějinách, které vedly ke dvěma světovým válkám, je dokonce možné oddat se představě, že Německo nebude svoje zájmy prosazovat příliš úzce a prvoplánově. Existují historici jako Stefan Weiss, německý medievalista působící ve Štrasburku, kteří německému národu respektive středověkým národům, z nichž moderní německý národ povstal, připisují dávné sklony zachraňovat svět.

Weiss k tomu dochází při hledání odpovědi na otázku, proč se Němci už od dob císaře Fridricha Barbarossy, tedy od 12. století, drželi fikce, že obývají Svatou říši římskou. Barbarossův strýc, biskup Otto z Freisingu, byl stoupencem učení o čtyřech říších, kdy po Babylonu, Perské říši a říši Alexandra Velikého už jenom Římská říše svou existencí zadržuje poslední soud (a nastolení Boží vlády na zemi; její bezprostřední příchod si elity se svým majetkem a postavením nemusely nutně přát). Němci se v roli pokračovatelů antického Říma zhlédli natolik, že se téměř každý panovník, který byl do čela Svaté říše zvolen, vydával na korunovaci do Itálie, což s sebou přinášelo astronomické výdaje, pravidelné války na italské půdě, a navíc ještě spory s papežem.

Podle Weisse byl tento nepraktický zvyk hlavním důvodem, proč Německo až tak pozdě založilo národní stát, se všemi katastrofami, jež pozdní zrod obra Evropě přinesl. Idealismus, který není prvoplánově sobecký, který byl někdy extrémně zvrácený (Hitler a jeho představa rasově očištěné Evropy), jindy je jakoby dobře myšlený (dnes třeba vypjatý boj proti klimatické změně), prý patří k rysům německé kolektivní psychiky dodnes. Tato teorie těžkopádného německého idealismu je odvážná, nicméně vysvětlovala by mnohé. V našem příběhu hlavně neschopnost Němců přiznat si, že to, co pomáhá „nám“, „jim“ na jihu Evropy pořádně zkomplikovalo život.