Temný fatalismus nikdy nebyl tak sexy jako za časů Christophera Nolana

Konvertita k optimismu?

Temný fatalismus nikdy nebyl tak sexy jako za časů Christophera Nolana
Konvertita k optimismu?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ty nejvýznamnější filmové festivaly této sezony už skončily, pro mnoho milionů filmových fanoušků (především pánů, především mladších) ale ta nejdůležitější filmová událost letošního roku přichází až příští týden. Celosvětovou premiéru bude mít nový film Christophera Nolana Dunkerk. Popisuje úspěšnou ústupovou operaci, díky níž se v roce 1940, v té nejtemnější hodině, podařilo zachránit britský expediční sbor, 400 tisíc mužů uvízlých na pláži u francouzského Dunkerku. Pro Brity to byla rozhodující chvíle války, nezdar by znamenal porážku. A „zázrak“ u Dunkerku byl možný také díky nasazení mnoha civilistů, rybářů a majitelů dalších lodí, kteří riskovali a přidali se k improvizované flotile, jež vojáky dopravila přes kanál. „Když se 400 000 lidí nemohlo dostat domů, domov si přišel pro ně,“ zní slogan Dunkerku. A skutečně to tak bylo, film o téhle události vlastně nemůže nebýt optimistický. To, že si tenhle nadějeplný příběh vybral k vyprávění právě Christopher Nolan, může působit jako docela samozřejmé, ale dá se v tom vidět i cosi hodně zvláštního.

Christopher Nolan je režisérská superstar, jeden ze skutečně mála režisérů, jehož jméno na plakátě je schopné do kina přitáhnout skutečné masy. Filmový byznys ho má rád nejenom z toho důvodu – Nolan má taky pověst člověka, který pracuje soustředěně, „nedělá vlny“, nepřekračuje rozpočty, nezlobí. I vizáží působí jako slušný mladý muž, nic extravagantního, možná ani nic skutečně výrazného, snadno zapamatovatelného – pohledný muž z bohaté rodiny, který si už sám stihl vydělat skutečně hodně. Neangažuje se v politice, nekomentuje aktuální dění, z hlediska bulvárního tisku je nezajímavý. Výrazněji se projevuje jen ve snaze udržet „předdigitální“ filmové postupy i klasický filmový materiál, jeho vztah k moderním technologiím je vůbec skeptický – prý ani nemá mobilní telefon. Jistým způsobem konzervativní se může zdát i politika jeho snímků, pokud by tedy z nich někdo chtěl nějakou ideologii abstrahovat. Jeho filmy ale jsou, řekl bych, i tak velice osobní, dá se z nich vyčíst docela konzistentní světonázor, dosáhnout něčeho takového v mašinerii hollywoodské velkoprodukce je docela pozoruhodný výkon. Ještě víc udivující pak je, jak pesimistické vidění člověka a světa se v Nolanových filmech donedávna „prodávalo“, jak moc ty snímky popírají pravidla úspěšného hollywoodského trháku. Temný fatalismus z producentského hlediska nikdy nebyl tak sexy jako za Nolanových časů.

Snadné, pravděpodobně až příliš snadné, vysvětlení by se dalo hledat v režisérových rodinných poměrech. Řadu scénářů Nolan napsal spolu s bratrem Jonathanem (ten loni s manželkou Lisou Joy na HBO uvedl velmi úspěšný sci-fi seriál Westworld). Bratři Nolanovi ale jsou tři, nejstarší z nich, Matthew, má o dost temnější „cévéčko“, zapletl se do finančních machinací a Kostarika po Spojených státech žádala jeho vydání jako obviněného z vraždy. Americká justice tak nakonec neučinila, nejstarší z bratrů Nolanových ale byl nějakou dobu ve vězení v Chicagu, chystal tam prý velmi komplikovaný plán útěku, mělo v něm dojít i na svázaná prostěradla – i v tomhle oboru jsou bratři Nolanovi zřejmě stoupenci klasiky. Agent FBI, který Nolana po dvou letech pátrání zatýkal, později řekl, že arogantnějšího člověka v životě nepotkal.

christopher nolan, nezlobivé, vzorné dítě hollywoodu - Foto: archiv

Jistým způsobem osobní je v Nolanových filmech už jejich struktura, dějem i způsobem vyprávění často nezvykle komplikovaná. Je režisérem snímků ne snad hlubokých, rozhodně ale složitých, vyžadují pozornost, aby se v nich jeden neztratil, pokud ji ale divák udrží, může být odměněn pocitem úspěšného luštitele. Ten přesložitý mechanismus děje také režisérovi často překypí, jeho filmy tak bývají o kus delší, než by být měly (stamiliony diváků si to ale zjevně nemyslí). Procházejí tím labyrintem vedeni celkem jednoduchou emocí, život je hrozný a svět je chladné místo. Mezi charakteristiky hollywoodského hrdiny patří i to, že je bojovníkem za pravdu, vybojuje ji na světě, který chtějí zlé síly udržovat ve lži. Nolanovi hrdinové jsou často opační, nakonec jim nezbývá než prosadit lež, protože pravda je tak strašná, že by se v ní nedalo žít. Hlavní postava nezávislého snímku Memento, jímž se Nolan ve světě filmu prosadil, se ve finále rozhodne obelhat sama sebe, aby nemusela snášet děsivou pravdu. Dva kouzelníci v dokonalém triku soupeří, kdo z nich dokáže vytvořit přesvědčivější iluzi, v předsmrtném monologu jeden z nich mluví o tom, jakou odměnou bylo pro něj vidět úsměv ve tvářích publika, jemuž na chvilku dal zapomenout na strašnou pravdu o životě. Leonardo di Caprio v Počátku se probije x vrstvami snu, aby nakonec dospěl k odmítnutí pravdy a vymyslel si pro sebe happy end. Batman se v Temném rytíři obětuje ve prospěch celku, přijme roli padoucha, protože chce gothamský lid ušetřit pravdy, již by široké vrstvy nemusely snést. A v závěru batmanovské trilogie – přepáleném filmu Temný rytíř povstal – se dlouze ukazuje zkaženost a nespravedlnost systému, aby se později vyjevilo, že revoluční alternativa je ještě daleko horší.

Optimistický příběh zázraku u Dunkerku ukazuje nějakou jinou pravdu, než je ta ze starších filmů Christophera Nolana. Je to příběh hrdinného kolektivního vzepětí, lidské pospolitosti, která navzdory okolnostem dokáže zastavit zlou sílu a později ji i porazit. Podobný nadějeplný pohled na člověka Nolan prezentoval i ve svém minulém filmu, vesmírné sáze Interstellar, v němž humanita vyráží na cestu k přežití ve vesmíru, nesené někdy až křečovitě podanou vírou v život, jeho smysl. Možná se Nolan změnil – zmoudřel, nebo naopak – pro přesvědčeného pubertálního skeptika – se přizpůsobil, zaprodal. Ale neřekl bych, že má takovou potřebu, nemusí se zaprodávat, jistě má dost. Je to docela pozoruhodné – zatímco ve filmové fantastice zaznívá čím dál silněji jaksi protilidský tón, přesvědčení, že bez lidí by světu bylo líp, tvůrce, který k trendu temných blockbusterů výrazně přispěl, snad ho dokonce vytvořil, začíná věci vidět jinak. Je to snad až povzbudivé.

15. července 2017