Jak se stal Agrofert vládcem zemědělství a proč ho antimonopolní úřad toleruje

V Babišově síti

Jak se stal Agrofert vládcem zemědělství a proč ho antimonopolní úřad toleruje
V Babišově síti

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Podnikatel a populista Andrej Babiš nepřestane aktivně zasahovat do života společnosti, i kdyby neuspěl v nadcházejících volbách. Kdo chce pochopit jeho roli a význam, ten ať se rozhlédne po české a moravské krajině. Každý si toho musel všimnout, jen si možná neuvědomil, o co jde. Z oken rychlíku Praha–Pardubice může cestující počítat padesát metrů vysoká obilná sila, chráněná obvykle betonovým pláštěm. Český Brod, Klučov, Pečky, Kolín, Řečany, Přelouč, Pardubice… Cestou do východočeské metropole jich za hodinu potká sedm, čtyři jsou cestou z Prahy na Tábor: Stránčice, Benešov, Votice, Čekanice. Kdo cestou přestoupí na lokálky do Kouřimi, Trhového Štěpánova nebo Sedlčan, potká se na konečné s dalším silem – a stejné je to ve zbytku republiky. Podstatný je fakt, že všechny patří Agrofertu.

Nástup nového feudalismu neušel zemědělským odborníkům a experti parlamentních stran už žádají, aby proti koncernu zasáhl antimonopolní úřad.

Svět obilných katedrál

Sila vybudoval komunistický režim jako páteř potravinářsko-zemědělského komplexu a dodnes hrají klíčovou úlohu při skladování pšenice. Státní monopol byl zrušen, během dvaceti let se ho ovšem podařilo pod hlavičkou Agrofertu obnovit. Popsat do detailu a přitom stručně skladovací impérium není snadné, určitý přehled nabízí seznam intervenčních skladů státního zemědělského fondu SZIF. Fond ukládá obilí v 84 silech, z toho jich Agrofertu patří padesát. Největšími konkurenty jsou jihomoravský Lukrom a západočeský Zeten se čtyřmi sily. Babišův holding má přitom vliv i na další firmy z oboru. Například jedno ze svých sil nabízí státu Agropodnik Velké Meziříčí, kde Agrofert drží dvanáct procent akcií.

Nejde podezírat ministra zemědělství Mariana Jurečku, že Agrofertu nadržuje. Celá řada Babišových sil v seznamu není, z těch u železnice do Pardubic a Tábora chybí víc než polovina. „Agrofert kontroluje sedmdesát procent skladovacích kapacit,“ potvrzuje odhad podle seznamu SZIF zemědělský analytik Petr Havel.

„Sila jsou strategické stavby, které umožňují ovládat většinu produkce obilovin. Zemědělci prodávají obilí od kombajnu, protože nemají sklady, a jeho cenu tak může určovat majitel velkých sil v okolí.“ - foto: jan zatorsky

Nakupování dominantních staveb zemědělského zásobování vypadá u Babiše jako nezvladatelná posedlost. Vůbec první státní podniky, jejichž akcie začal Agrofert nakupovat v kupónové privatizaci, byly firmy s názvem ZZN (zemědělské zásobování a nákup), do jejichž majetku patřila sila ve Slaném, Rakovníce, České Skalici a Mělníku. Obdobně postupovaly obyčejné zemědělské podniky, které chtěly mít dohled nad skladovými kapacitami pro své zrní. V těžkém období 90. let však většina z nich akcie ZZN postupně prodávala největším hráčům s dostatečným kapitálem. Pak začali z trhu mizet i ti velcí. Ještě do přelomu tisíciletí převzal Agrofert na jihu Čech pobočku norské společnosti Hydro, z níž vytvořil jeden z úhelných kamenů holdingu s názvem ZZN Pelhřimov. V roce 2000 získal zázemí na jižní a střední Moravě, když ovládl společnost Tchecomalt, strženou do konkurzu krachem banky IPB. Rozhodující kapitolou pro vznik zemědělského superkoncernu bylo období na přelomu let 2008 a 2009, kdy antimonopolní úřad posvětil fúzi s hlavními konkurenty, konkrétně První Žateckou a Agropolem. Nákupní horečka se nezastavila dodnes a skladová divize koncernu rozšiřuje svůj operační prostor do okrajových oblastí. Ještě loni pořídil Agrofert mohutné silo v Radnicích na konečné lokálky z Plzně.

Co vypadá jako iracionální nákupní třeštění, má velmi rozumný důvod. Podniky ZZN byly opravdu páteří socialistického zemědělství. Obilná sila obvykle označovala klíčové strategické body, kde vedle gigantických budov na skladování obilí vyrostly také výrobny krmných směsí, právě tady se skladovala a prodávala osiva, průmyslová hnojiva, pesticidy. Agrofert tak ovládl logistickou síť vybudovanou za minulého režimu a jejím prostřednictvím kolonizuje celý zemědělský sektor.

„Sila jsou strategické stavby, které umožňují ovládat většinu produkce obilovin. Zemědělci prodávají obilí od kombajnu, protože nemají sklady, a jeho cenu tak může určovat majitel velkých sil v okolí,“ vysvětluje základní pravidlo obchodu s obilím analytik Havel. Také Agrofert posiluje svou roli tím, že sedlákům nabízí krmné směsi, hnojiva i postřiky. Získává pozici „vertikálního monopolu“, kdy může zemědělcům za odběr svého zboží snížit poplatky za skladování.

Také proto někteří zemědělci objevují alternativy, které umožnil vstup Česka do Evropské unie v roce 2004. Otevřené hranice dokážou využívat především menší rodinné firmy, které z ciziny berou hnojiva a prodávají tam obilí i maso. „Mnozí členové našeho sdružení už investovali do skladů, úrodu také sami zašrotují, aby měli čím krmit. Kdo nechce být závislý, nemá jinou cestu,“ popisuje nové možnosti předseda Asociace soukromých zemědělců Josef Stehlík. Připouští však, že potíže mohou mít větší farmy, které jsou dědičkami předlistopadových JZD a vlastní sklady v 90. letech ani později až na výjimky nebudovaly. Také soukromníci prý musí připustit, že u řepky je závislost na výkupu od Agrofertu takřka stoprocentní, zásluhou vládní dotační politiky ovšem koncern platí slušné ceny.

Postoj rodinných firem je však v České republice podle Havla spíše výjimkou. „Zemědělci jsou zvyklí sklidit pole, odvézt do skladu a pak si stěžovat u vlády, že dostali málo peněz,“ popisuje expert dosud nepřekonaný socialistický model.

Bohatý příbuzný Schwarzenbergů

Síť „obilných katedrál“ postavených u každé větší železniční stanice není pouze jádrem zemědělské divize Agrofertu, ale tvoří základ logistiky celého koncernu. Nejnápadnější součástí Babišova impéria je pět českých chemiček, jejich klíčovým produktem jsou však průmyslová hnojiva (Lovochemie) i postřiky proti plevelu a hmyzu (Precheza), která se prodávají prostřednictvím ZZN. V maloobchodě se Agrofert prezentuje jako největší producent mléka a masa. Jeho kravíny, vepříny a drůbežárny odebírají od ZZN krmné směsi a svou produkci posílají dál do několika velkých masokombinátů a dvou mlékáren.

Komplexy okolo skladů obilnin jsou zároveň zdrojem expanze Agrofertu posledních let. Nákupem dalších a dalších zemědělských společností Babišovi manažeři vytvářejí a zvětšují regionální dominia. Neznámější jsou v okolí Rakovníka, Žatce a Hustopečí, vznikají však i jinde. Proto loni koncern pohltil Zemědělské družstvo Zálabí v Ovčárech, jehož pozemky na jihu sousedí s kolínskou čtvrtí Vinice, kde stojí silo Agrofertu. Nedávno koupená Lužanská zemědělská přiléhá od západu k prostoru jičínského nádraží, které je dalším logistickým bodem. Agro-Nova v Ratibořských Horách na Táborsku leží nedaleko čekanického sila.

polnosti, kde Agrofert hospodaří, dosahují 150 tisíc hektarů, tedy šesti procent české zemědělské půdy - shutterstock

Novináři se pozastavují nad rozlohou polností, kde Agrofert hospodaří. Dosahují 150 tisíc hektarů, tedy šesti procent české zemědělské půdy – a o tom se před první světovou válkou mohlo jen zdát i Schwarzenbergům nebo Lichtenštejnům. Ti sice drželi 176 tisíc, respektive 160 tisíc, hektarů, větší část z toho ovšem tvořily lesy. Méně už se zdůrazňuje, že na rozdíl od partriarchálních panství 19. století funguje Agrofert jako jeden centralizovaný a mnoha komunikačními linkami propojený průmyslový komplex, který přímo řídí zemědělskou produkci v rozlehlých oblastech, kde přitom nevlastní ani nenajímá větší část půdy. S feudalismem má Agrofert společný jiný rozměr. Jeho hospodářský rozvoj je propojen s politickým vlivem, který je třeba neustále hájit a posilovat. Průběžné nakupování relativně malých podniků, ze kterých každý zvětšuje portfolio koncernu jen o pár promile, nemá valný hospodářský význam. Posiluje však vliv v regionech, kde se Agrofert stává dominantním zaměstnavatelem. Může pak přinutit politiky na místní, regionální i celostátní úrovni, aby státními prostředky podporovali jeho hospodářské záměry.

Experti někdy tvrdí, že tuzemské zemědělství se pod taktovkou Agrofertu vrací do 80. let minulého století, kdy veškerý venkov ovládaly velké statky a měnily krajinu v soustavu rozlehlých lánů s produkcí několika vybraných plodin. Ve skutečnosti zemědělští velkopodnikatelé v čele s Babišem dokončují, co komunisté začali. Výroba se už v roce 1980 koncentrovala na tři klíčové plodiny – pšenici, kukuřici a řepku. V dobách komunismu měly k dispozici 35 procent zemědělské půdy, dnes jí zabírají 62 procent a jejich podíl na obdělávané půdě i rozloha stále rostou.

Agrofert je protagonistou přeměny země na jeden velký agrokombinát, který nejen zajistí potravinovou soběstačnost, jak snili socialističtí plánovači, ale v kapitalistických poměrech převálcuje efektivní velkovýrobou roztříštěnou zahraniční konkurenci. Stejně jako jiné modely řízeného hospodářství však nefunguje ani tato vize. Na rozdíl od mimořádně výkonného průmyslu ztrácí zemědělci ve středoevropském kontextu na významu. Pokud dokázala socialistická velkovýroba s nasazením všech sil zajistit potravinovou soběstačnost, dnes prohloubení stejného modelu vede k nadprodukci některých snadno obchodovatelných komodit a k tomu, že tuzemská spotřeba závisí na potravinách z ciziny. Údaje z prvního pololetí 2017 potvrzují známou skutečnost, že se stále zvětšuje obchodní deficit s cizinou u vepřového, hovězího a drůbežího masa, másla, sýrů, ovoce, a to včetně jablek a zeleniny od cibule přes celer k bramborám. Pololetní schodek dosahuje „jen“ 16 miliard korun díky tomu, že stále víc malých i velkých zemědělců vyváží nezpracovanou produkci. Přebytek v mléku dosahuje pěti miliard, u pšenice sedm miliard. „Byrokraticky náročný systém, který stojí na velkých kombinátech, nedokáže u konečného zákazníka konkurovat cenou,“ shrnuje analytik Havel.

Tenkrát na Chodově

Pro odpověď na otázku, jestli je v Česku možné obdělávat půdu jiným způsobem, je nutné se vrátit do kritického roku 2008, kdy antimonopolní úřad umožnil Agrofertu převzít První Žateckou a Agropol. Tato událost patří k největším výpadkům antimonopolních úředníků, jak dokládá dokument, který sloučení Agrofertu a Agropolu povoluje.

Experti z úřadu v něm podrobně vypočítávají, kde tržní silá nového konglomerátu překročí 40 procent, a kde tedy hrozí riziko, že získá dominantní pozici. Takřka vždycky jim vyjde, že rozšířený Agrofert zůstane pod nebezpečnou hranicí. Dostane se přes ni jen při prodeji krmných směsí v některých českých krajích, ve středních Čechách při výkupu obilovin, výkup řepky je v pořádku a také objem skladovacíh kapacit včetně sil nepřesáhne v žádném kraji 35 procent. Proto stačí, aby Agrofert prodal pár nedůležitých podniků, a všechno bude z pohledu zákona v pořádku. Babiš založil novou firmu Agro Teplice, vložil do ní sila ve Zdicích, Hořovicích i Sedlci u Mostu a prodal ji makléřům z Cyrrusu. Nebezpečná konkurence tak nevznikla. Cyrrus má nejdůležitější reference svých akvizičních služeb od zemědělských firem z Agrofertu.

Důvěryhodnost analýzy zpochybňují zdroje jejích dat. Úřad se kromě ministerstva zemědělství odvolává na údaje Agrofertu a Českomoravského sdružení organizací zemědělského zásobování a nákupu, kde má dnes Agrofert tři ze sedmi členů představenstva. Data ani nejde ověřit, protože se do údajů o skladovacích firmách typu ZZN dostaly i odhady o menších skladech, které mají k dispozici prvovýrobci. Za epilog analýzy může sloužit fakt, že Agrofert od rozhodnutí úřadu spolkl firmy, které byly při výkupu obilovin označeny za jeho hlavní konkurenty v šesti krajích.

Vysvětlení tehdejší benevolence se někdy zdůvodňuje příliš blízkými vztahy, jež měl šéf antimonopolního úřadu Martin Pecina s Babišem. V červenci 2008, kdy se o fúzích rozhodovalo, zachytily kamery České televize jejich schůzku v Mercedes Foru v Praze na Chodově, padesát metrů od centrály Agrofertu.

agrofert je protagonistou přeměny země na jeden velký agrokombinát - shutterstock

Pecina ovšem skončil antimonopolní misi v roce 2009, chodovské schůzky tedy nevysvětlují, proč úřad proti rostoucímu impériu nic nekonal pod novým šéfem Petrem Rafajem. Jedinou výjimkou byla prověrka, jestli převzetí chebské drůbežárny Mavex 2013 neohrozí trh s vejci. Je pravda, že Agrofert už nepřevzal velkého konkurenta, jako byl Agropol, ovšem postupně shraboval poslední volná ZZN ve Strakonicích, Novém Jičíně a Děčíně, vedle toho velká zemědělská družstva, sklady hnojiv, drůbežárny. Jenom pozemkové panství se podle údajů o evropských dotacích ve funkčním období současné vlády zvětšilo o polovinu.

Proto byl zřízen

Návrat před rok 2008 může začít, pokud antimonopolní úřad znovu prověří, zda Agrofert v některých komoditách nepřekračuje čtyřicetiprocentní hranici nebezpečnou pro volný trh. Není pochyb, že třeba u skladovacích prostor i výkupu řepky by dnes bylo vysvětlování těžší než před deseti lety. Pak už by případně zbývalo navrhnout, jak koncern rozdělit, aby neporušoval antimonopolní pravidla.

Přesto se o kontrolu nikdo nepokusil. Antimonopolnímu úřadu nikdo nebrání, aby začal sám, politici, běžní občané i firmy zase mohou kdykoli podat podnět, stačí se podepsat. Nikdo to však neučinil. Bohorovnost osvědčuje ministr zemědělství Marian Jurečka (KDU-ČSL): „V tuto chvíli neeviduje žádné stížnosti od soutěžitelů společnosti Agrofert na zneužití dominantního postavení na trhu a z tohoto důvodu o podání podnětu na antimonopolní úřad neuvažujeme,“ říká jménem ministerstva mluvčí Markéta Ježková. Opoziční poslanci ovšem zásah proti dominantnímu postavení Agrofertu doporučují. Exministr Petr Bendl z ODS potvrzuje, že vlastnictví většiny skladů umožňuje dosáhnout s nízkými náklady vysokých výnosů a že jde o slabé místo systému. „Jsem ale skeptický, jestli to úřad udělá,“ míní Bendl. Radikálnější je Herbert Pavera z TOP 09, jenž připomíná, že se Agrofert za poslední čtyři roky rozrostl o 60 firem. „Antimonopolní úřad měl dávno jednat, bohužel státní aparát je pod tlakem politiků ANO a některé nutné kroky zatím brzdí,“ uvedl Pavera. Pokud úřad nezačne jednat do konce září, zváží prý, že podnět podá sám.

Bývalý zaměstnanec Agrofertu Josef Kott, který má zemědělství na starosti v poslaneckém klubu ANO, nechtěl případ své někdejší firmy komentovat. K opozici se naopak připojil sociální demokrat Ladislav Velebný, podle nějž by měl úřad dominantní postavení Babišovy firmy prověřit automaticky. „Domnívám se, že je to jeho povinnost. Proto byl zřízen,“ řekl Velebný.