Stav, od něhož se ustupuje v Polsku, signatáři dopisu prosazovali i v ČR, nicméně těžiště jejich přesvědčování nebylo na veřejnosti

Proč už nemohli mlčet

Stav, od něhož se ustupuje v Polsku, signatáři dopisu prosazovali i v ČR, nicméně těžiště jejich přesvědčování nebylo na veřejnosti
Proč už nemohli mlčet

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Svůj komentář o změnách v polské justici a následném pozdvižení napříč Evropskou unií zakončil v pátek kolega Martin Weiss odstavcem: „A bylo by tristní, kdybychom se právě my, kteří nejsme schopni se často ozvat ani ve věci vlastních zájmů, měli připojovat k ,bratrské pomoci‘ někoho jiného.“

Jakkoliv kolega myslel především českou politickou reprezentaci, už o den později se Weissovo tušení trochu jiným způsobem naplnilo. Špičky české justice vydaly prohlášení nazvané „Nemůžeme mlčet“ a v něm mimo jiné čteme: „Po ochromení Ústavního tribunálu a podřízení veřejnoprávních médií momentální státně stranické politice v minulém roce dochází v těchto dnech k bezprecedentnímu útoku na nezávislost polského soudnictví.“

Bezprecedentní je i toto prohlášení. Nikdy v moderních českých dějinách se předsedové Ústavního soudu (Pavel Rychetský), Nejvyššího soudu (Pavel Šámal), Nejvyššího správního soudu (Josef Baxa) nenamáhali sejít k veřejnému apelu. Nemluvě o tom, že tady je podpořil ještě nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman a ombudsmanka Anna Šabatová.

Nebudu opakovat všechny Weissovy argumenty, v čem je náhlé pobouření nad polským zákonem nemístné a proč jde v některých případech o čisté pokrytectví. Pro české justiční špičky by měl relevantní argument, že jmenování soudců, o což jde v návrhu polského zákona především, u nás provádí prezident na návrh ministerstva spravedlnosti poté, co návrh schválila vláda. Výběr je tedy u nás naprosto v rukou exekutivy, zatímco v Polsku dosud soudce vybírá soudcovská samospráva a nový zákon dává parlamentu jen většinu (3:2) při výběru soudců. U nás je poměr 1:0, a to ještě ve prospěch nikoliv legislativy, ale přímo exekutivy. Pak by člověk čekal, že české justiční špičky budou bratrské Poláky varovat po způsobu duchů utonulých: Nechoďte sem, je tu bažina. Ale to ne.

Tady je potřeba připomenout, že stav, od něhož se ustupuje v Polsku, signatáři dopisu prosazovali v České republice, nicméně těžiště jejich přesvědčování nebylo na veřejnosti, nýbrž v zákulisí. I u nás se, zatím neformálně, připravovala soudní samospráva, jakási Národní rada soudnictví, která by sama vybírala vhodné adepty do taláru. Nějakou dobu se zdálo, že Rychetský, a v závěsu za ním Baxa se Šámalem, už v této věci mají podporu prezidenta Miloše Zemana. Od jisté doby je záměr u ledu.

U ledu je i nový zákon o státních zastupitelstvích, který si napsala sama skupina státních zástupců reprezentovaná Lenkou Bradáčovou a ovšem signatářem prohlášení „Nemůžeme mlčet“ Pavlem Zemanem. Návrh dával vedení státních zástupců faktickou nezávislost na exekutivě a přímý dozor nad nižšími státními zastupitelstvími. Přijetí zákona před čtyřmi lety zhatila razie na Úřadu vlády, po níž se poslanci všech barev konečně probudili a uviděli nebezpečí, které nezodpovídající se, a tím pádem neodpovědní státní zástupci představují. Ale skupina, jež tehdy zákon už skoro prosadila, je dosud ve funkcích a Pavel Zeman jejím formálně nejvyšším reprezentantem.

Zbývá poslední signatář apelu, veřejná ochránkyně lidských práv Anna Šabatová. I její úřad si přednedávnem sliboval větší pravomoce. Někdejší ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier po domluvě se Šabatovou navrhoval, aby ombudsman mohl podávat ústavní žaloby na konkrétní zákony. Ani tento zákon není formálně odpískán, jen je – opět – u ledu. Podobně jako politická kariéra Jiřího Dienstbiera. Celkově tak špičky české justice (plus ombudsman) tvoří zvláštní kolektiv lidí, kteří v sobě nesou čerstvé zklamání.

Z toho vznikla bizarní situace: skupina justičních potentátů, kteří jsou ve své zemi objektivně ve slabším postavení vůči politikům a současně je pro ně neúnosné domáhat se větší moci veřejně, předstírá, že už nemohla mlčet při pohledu do Polska. Ale to, co je skutečně trápí, přímo nepojmenuje. Patos a skrytá agenda v jednom krátkém textu.

23. července 2017