KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Věčný mladý nejstarší spisovatel český, Pavel Kohout

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Věčný mladý nejstarší spisovatel český, Pavel Kohout

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Za rok, tedy 21. července 2018, bude Pavlu Kohoutovi právě jeden den devadesát let, což znamená, že přesně za deset mu bude sto, čímž překoná bájný rekord dosud nejstaršího českého spisovatele Josefa Štefana Kubína, pohádkáře jičínského.  

Když bylo Pavlu Kohoutovi o čtyři roky méně než dnes, jel jsem s ním z Bratislavy do Košic. To je pamětihodná událost, kterou tu Pavlu Kohoutovi připomenu a jeho příznivcům i jeho protivníkům zveřejním.

Stalo se to tak, že jsem byl jako pozorovatel pozván na Měsíc autorského čtení, kam Pavel Kohout jel číst. Já s ním jel v tom vlaku, měl jsem místo vedle jedné berlínské spisovatelky, se kterou jsem seděl ve vagonu, v němž se nacházelo pozoruhodné množství slovenských žen shodného typu. Z konverzace vyšlo najevo, že jedou z Rakouska, kde pracují jako ošetřovatelky Rakušanů a Rakušanek v pokročilém věku. Pavel Kohout, který měl místenku vedle nás, hned pravil, že on stráví celou cestu v jídelním voze, že to tak dělá vždy, když jede vlakem.

Tak také učinil. Když vlak asi po dvou hodinách opouštěl Pováží a blížil se k Popradu, rozhodl jsem se za ním podívat. Pavel Kohout skutečně seděl v jídelním voze, samozřejmě nezahálel a cosi si psal. Kolem něj se měnila krajina, jež získávala s každým kilometrem divočejší a krásnější rysy, ale on byl zcela soustředěn na svůj fejeton. Pohroužen sám v sebe si možná ani nevšiml, že kolem něj sedí slovenské ženy, které jako by z oka vypadly těm, co seděly s námi v kupé. Také tyto jely evidentně na víkend z rakouských sanatorií.

Pozdravil jsem a Pavel Kohout zvedl oči od textu a řekl: „Tak jak se vám cestuje? Máte tam dobrá místa? Tady je to velmi příjemné. Posaďte se, nechcete si objednat pirohy? Já už si je objednal. Když jsem na Slovensku, vždy si dávám halušky. To je taková moje zásada. Jelena je také miluje. Ale tady je bohužel nemají, zato mají pirohy s brynzou. Ty jsou určitě také dobré. Dejte si.“

Objednal jsem si zatím kávu a čekal, jak budou pirohy vypadat. Slovenské ženy dělaly, že se baví o svých věcech, ale všiml jsem si, že na nás občas pohlédly a odhadovaly, co jsme zač. Já už měl náskok, proto jsem se osmělil.

„Vážené dámy,“ řekl jsem, „je nám velkou ctí, že můžeme ve vaší přítomnosti cestovat tímto zvláštním slovensko-rakouským rekreačním vlakem. Mimochodem, víte, že zde sedící pán prožil dlouhá léta ve Vídni, kde je váženým občanem?“ – Ženy se podívaly na Pavla Kohouta a on se usmál. – „Áno? Bývate vo Viedni? Kde, ak sa možeme opýtať?“ zeptala se jedna. – „Měli jsme dlouhá léta byt na Kohlmarktu, možná nejkrásnější adresa ve Vídni,“ řekl spisovatel skromně a pokračoval: „Ale už jsme jej opustili, bydlíme především v Praze, v létě na Sázavě, do Vídně se vracíme spíš už jenom pracovně. Praha je krásnější Vídeň. A Vídeň je lépe fungující Praha,“ řekl Pavel Kohout. 

Číšník mezitím přinesl pirohy, které se podobaly uříznutým uším, jež byly se dlouho válely ve slaném roztoku. Nadrobno nakrájená oprančená slanina na nich tvořila nazlátlý posyp. Vzbuzovaly ambivalentní pocity, kterým jsem ale neodolal a objednal si také. – „A vy ste bol diplomat?“ – zeptala se jedna z žen Pavla Kohouta, který začal jíst. – „To se úplně tak říct nedá, ale něco jsem pro naše vztahy s Rakouskem udělal,“ řekl mezi sousty. Ženy byly čím dál napjatější. – „A prepáčte, vy ste podnikatel? Či snad bankér? Ale nevyzeráte...“

Vstoupil jsem do toho: „Máte, milé dámy, zvláštní příležitost cestovat s literárním klasikem. Českým, ale řekl bych, že i na Slovensku se najde řada lidí, kteří znají jeho dílo. Třeba vaše mamičky by si vzpomněly na některé jeho verše, které v mládí recitovaly. V Čechách i na Slovensku… Svého času to byl nejoblíbenější básník mladé generace. Ne sice celé, ale té, co ráda recitovala, ano. – „Ozaj?“ řekla jedna z žen a měl jsem pocit, že jí trochu svitlo. – „A ako sa voláte, ak sa možem spýtať?“ – „Kohout Pavel,“ řekl Pavel Kohout a napil se ze sklenice piva. „Joj, však my vás poznáme, ozaj, pan Kohút. Tak to je česť pre nás,“ zvolala jedna a možná to ani nepředstírala. – „Především pro mě je to čest, madam,“ řekl spisovatel. – „A kam jedete?“ zeptaly se. – „Do Košic, do Bábkového divadla, budu tam číst fejetony.“ – „Oj, škoda že nemáme čas,“ řekly ty ženy a zdálo se, že by opravdu šly.

Pavel Kohout - foto - čtk


Na pirohy jsem čekal od Martina do Popradu. Pavel Kohout mezitím dojedl, dopil lahvičku piva a dopsal fejeton. Sedl si k mému stolu a já jsem pohlédl do jeho modrých a stále docela jaksi mladistvých očí, které se za pár dní měly na tenhle svět dívat pětaosmdesátou sezonu. – „U nás doma, u mých rodičů, jste byl velmi oblíbený,“ řekl jsem mu. „Jednak moje máma byla v těch nejlepších, tedy nejhorších, letech zapálená svazácká recitátorka, takže si pamatovalo až do samého konce života mnoho vašich básní. Třeba tuhle měla moc ráda: Uvidíš-li ho vířit v prudké polce / či v sadu trhat růži komsomolce, / nemohu říci. Ale jedno vím: / v poledním slunci nebo v nočním dešti / jistě ho potkáš. Půjde Bukureští…

Vždycky mi běhal mráz po zádech z té představy, jak v Bukurešti se zjevuje duch Julia Fučíka. A pak se u nás vyprávělo, jak se otec vracel v roce 1969, to mohlo být tak na jaře, ze Švýcarska, kde byl rok na stáži, a letěl s vámi letadlem. A jak jste si celou cestu povídali o poměrech, které už byly velmi špatné. A jak jste mu pak na Ruzyni před pasovou kontrolou dal najevo, ať se k vám už nehlásí, že jste sledovaný. Tak to byla druhá fáze.

A víte, kdy jsem vás poprvé na vlastní oči viděl já? Na festivalu nezávislé československé kultury ve Vratislavi, na začátku listopadu 1989, týden předtím, než to ruplo… Pak jsem četl vaše knihy a o některých i psal, jak víte.“

 – „A víte, jakou na vás mám první vzpomínku já?“ zeptal se řečnicky Pavel Kohout. „Nevím,“ trochu jsem trnul. – „Když jste si se mnou domluvil rozhovor a přišel na něj asi o tři čtvrtě hodiny později. To se mi do té doby nikdy nestalo. Až s vámi.“ – „A vy jste tam čekal?“ zeptal jsem se udiveně a z dávnověku raných devadesátých let mi vytanula nejasná vzpomínka na jedno kalné dopoledne a ta mi říkala, že to asi bude pravda. – „Já jsem tam čekal, protože jsem nemohl uvěřit tomu, že by někdo, kdo si se mnou domluvil rozhovor, nepřišel. A víte, co mě udivilo? Že jste pak přišel a dělal jste, jako že se nic nestalo.“ – „To není možné, to sám sebe nepoznávám.“ – A opravdu jsem užasl sám nad sebou. 

Tak do té stovky. Už nikdy nepřijdu tak pozdě, milý Pavle, vážený pane Kohoute!

21. července 2017