Co v islámu je to, co dokáže své věřící přimět k terorismu?

Islám za nic nemůže

Co v islámu je to, co dokáže své věřící přimět k terorismu?
Islám za nic nemůže

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Několik dní po teroristických útocích dostatečně úspěšných na to, aby vzbudily delší než jednodenní zájem veřejnosti, a tedy i médií, zpravidla přichází svědectví o životě teroristů. Byli to normální kluci, před útokem. Dočkali jsme se samozřejmě i po útocích v Barceloně a okolí. Dozvídáme se, že útočníci byli normální mladí kluci, kteří se až v poslední době začali radikalizovat. Učitelka o nich řekla, že byli bezproblémoví a nábožensky vlažní. Sestřenice jednoho z nich řekla, že do loňska byl úplně normální, ale letos jí jednou odmítl podat ruku. Zbláznil je imám (muž, jehož smrt způsobená neodbornou manipulací s výbušninami uspíšila rozhodnutí party jít do akce), předtím to byli kluci s prázdnými hlavami. Babička jednoho z nich: „Ti kluci ani neuměli číst arabsky. To, co je změnilo, se stalo v Evropě.“

Při všem pochopení pro šok, pocity ztráty a smutku, které samozřejmě zažívají i příbuzní nebo jinak blízcí teroristů, se v mediálním provozu všechny tyto poznámky vždycky nakonec slejí do známého koryta, které oddělí vraždění od islámu. Je to pozoruhodný mediální efekt, všechny ty výpovědi by totiž šlo interpretovat i obráceně. To něco, co normální kluky dokázalo přivést tak daleko, byla zřejmě nějaká velice silná víra. Ale co v islámu to je, co na rozdíl od jiných náboženství dnes dokáže své věřící přimět k terorismu?

Nedopovídání, zamlouvání a okřikování (k nejnovějším případům se dostaneme) má zřejmě ušlechtilé pohnutky, strach z občanské války v Evropě vede ale k tomu, že radikální muslimové se v Evropě neocitají v defenzivě, není proti nim zatím vyvinut tlak, jaký by si situace vyžadovala. Takže se poměry kousek po kousku blíží – k občanské válce, i kdyby byla jen studená.

Imám, na kterého teď zřejmě má dopadnout všechna vina, měl být ze Španělska dávno vypovězen, ale nebyl - Ilustrační foto: Shutterstock

Imám, na kterého teď zřejmě má dopadnout všechna vina, měl být ze Španělska dávno vypovězen, ale nebyl. Opakuje se to poněkolikáté – vypovězen měl být vrah, který loni v prosinci s kamionem vraždil na vánočním trhu v Berlíně, dva ze tří teroristů, kteří letos v červnu útočili na London Bridge v britské metropoli, předtím taky poznali laxnost evropských úřadů: jednomu byla odmítnuta žádost o azyl a pak se ztratil, aby se objevil v Anglii coby manžel rozené Irky, druhý, který byl italský občan, se v Itálii dostal do registru sympatizantů Islámského státu a bylo mu znemožněno odletět z Itálie do Turecka, ale nikoliv z Itálie do Británie. Takových případů mezi teroristy a jejich imámy je řada.

Západní Evropa se ve své většině bojí tvrdšího postupu vůči islámským fundamentalistům, aby to nevypadalo, že stigmatizuje skupinu lidí, kteří mají jinou barvu kůže. Intelektuálně to není udržitelné, protože ve výsledku se nekritizovatelným stalo jedno náboženství, respektive jeden jeho výklad.

A teď dva slíbené příklady, oba ukazují, že mdlost vůči islamistům zdaleka není jen věcí úřadů. V Německu YouTube minulý týden smazal video, na němž novinář Henryk Broder spolu s kritikem konzervativního islámu Hamedem Abdelem-Samadem jdou navštívit zakladatelku první liberální mešity v Berlíně Seyaran Atesovou. Video na YouTube vydrželo viset šest dní, pak koncern vyhověl stížnosti islamistického kazatele, že ve videu byly bez jeho svolení použity záběry z jeho kázání (v němž útočil právě na Atesovou). Muž argumentoval autorským zákonem, přestože i jeho kázání bylo volně k dispozici, kde jinde než na YouTube, a Broder podle zákona odkaz ve svém videu ocitoval.

Druhý případ je snad ještě skandálnější. V britském bulvárním deníku The Sun napsal sloupkař Trevor Kavanagh komentář k rozsudku nad skupinou Pákistánců, kteří v Newcastlu po léta masově zneužívali bílé ženy (tedy ženy, zpravidla nezletilé žačky). Případ není první svého druhu, slavnější byl už před lety v Rotherhamu, kde policie léta ignorovala prosby rodičů, aby s tím něco dělala. Nedělala, bála se nařčení z islamofobie. Kavanagh cituje slova bývalého předsedy vládní Komise pro rasovou rovnost Trevora Phillipse, že muslimové, sám Kavanagh pečlivě píše „někteří“, zneužívají nemuslimské ženy „v průmyslovém měřítku“ – a končí rétorickou otázkou, co bude Británie dělat „s muslimským problémem“.

Poté 107 poslanců Dolní sněmovny, tedy jedna šestina, v otevřeném dopise šéfredaktorovi Sunu Kavanagha přirovnalo k nacistům („židovský problém“) a velkopansky ho vyzvalo, ať komentátorovi zruší kontrakt. Samozřejmě že to nenapsali takhle, jen ho vyzvali, ať zváží, jestli Kavanaghova bigoterie „souzní s hodnotami listu“.

Takové případy, kdy se kolem islámu staví kordon a většina už jenom našlapuje, se v Evropě objevují téměř každý týden. Teroristé jsou jistě jen malou částí fundamentalistického islámu, ale čím pohodlněji se daří jemu, tím častěji nějaký normální kluk nepodá ruku svojí sestřenici – a zbytek uvidíme v televizi.