KOMENTÁŘ KRYŠTOFA PAVELKY

Jižanští náckové a starý pan Trump

KOMENTÁŘ KRYŠTOFA PAVELKY
Jižanští náckové a starý pan Trump

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V americkém Charlottesville, stát Virginia se o víkendu střetli účastníci pochodu „Sjednoťme pravici“, z nichž část tvořili bílí nacionalisté, neonacisté a příslušníci Ku-klux-klanu, s odpůrci pochodu z řad občansky angažovaných organizací i radikálně levicových skupin. Novinářské pokrytí už tak ostře sledované akce zcela ovládlo mediální prostor nejen ve Spojených státech poté, co jeden z ultrapravičáků najel autem do davu protidemonstrantů, řadu jich vážně zranil a jednu ženu na místě usmrtil.

Spouštěčem situace, která teď skončila tragédií, bylo něco, co dobře známe i z našich končin: městská rada Charlottesville totiž před nedávnem rozhodla o odstranění pomníku historické osobnosti z místního parku. Šlo o jezdeckou sochu generála Roberta E. Leeho, nejslavnějšího jižanského velitele z dob občanské války. A na toho není, ani sto padesát let po válce, na americkém Jihu radno sahat.

Do křížové palby se dostal i prezident Trump – jeho rétorika během kampaně i po ní prý dala rasistům a pravým radikálům signál, že můžou „vylézt z děr“. Trump je kritizován i za to, že v prvním vyjádření k charlottesvilleskému incidentu, provedeném, jak je jeho zvykem, přes Twitter, neodsoudil explicitně rasistické radikály, ale události ve městě označil za „násilí na obou stranách“.

Někteří američtí politici a velká část nejen amerického mediálního provozu z toho usuzuje, že Trump si nechce rozházet „rozhněvané bílé muže“ a vůbec konzervativní Středozápad a Jih, který pochopitelně hrál významnou úlohu při jeho zvolení a který není na nějaké kácení soch ani trochu zvědavý.

Objevují se názory, doplněné o fotografie z pochodu, kde byly k vidění vedle vlajky Konfederace i nacistické zástavy s hákovým křížem a další symboly ultrapravice, že toto je skutečná tvář Trumpovy Ameriky.

Ve skutečnosti je tragédie v Charlottesville souběhem desítky let trvajících pnutí v americké společnosti, jež nikdy zcela nezmizela a vždy po čase probublají na povrch veřejného dění, a relativně nových tendencí, zejména co se týče obsahu pojmu „pravice“.

Spor o odstranění sochy generála Leeho je nepochybně příznakem toho prvního, dlouhá léta bolavého bodu veřejného života země. Naprosto není pochyb o tom, že Konfederace byla státní útvar, jehož existence byla odvislá od zotročení milionů lidských bytostí. Stejně tak ale platí, že občanská válka nebyla ani tak morálním střetem mezi otrokářským Jihem a svobodným Severem, ale spíše mocenský zápas mezi industrializovanou, na výkon orientovanou Unií a zemědělskou, civilizačně velice odlišnou Konfederací.

Zatímco na Severu se už před sto padesáti lety tvořily základy dnešní ekonomické moci USA, na Jihu se mezi vládnoucí třídou majitelů velkých plantáží formovala jakási kopie životního stylu evropské feudální šlechty, kulturně i ekonomicky šel od Severu zcela odlišný společenský model.

Požadavek na zrušení otroctví měl nepochybně na vypuknutí války mezi Severem a Jihem významný podíl, dnešní, v USA zcela dominantní výklad konfliktu výhradně touto optikou je však klasický případ historie psané vítězi.

Minimálně od druhé poloviny 20. století se tak v Americe táhne spor o to, zda existuje i nějaký specifický „odkaz Jihu“ ve smyslu unikátní kultury, nebo zda je nutno vše, co jakkoliv s Konfederací souvisí, nazírat výhradně pohledem utrpení zotročených milionů lidí. Stručně řečeno: na jihu Spojených států je poměrně velké množství lidí, kteří se domnívají (nebo tomu aspoň chtějí věřit), že zájem na uchování některých kulturních specifik nebo třeba účast na akcích vojenské historie pod bojovou vlajkou Konfederace z nich ještě automaticky nedělá rasisty, kteří chtějí vrátit všechny Afroameričany do želez. Bourání sochy legendárního generála jim tak přijde jako pokus o výmaz integrální součásti kolektivní historie.

Dlužno ovšem říct, že těchto lidí se na charlottesvilleském pochodu sešlo minimum, pokud vůbec nějací. Mezi účastníky zcela jasně hráli prim lidé, pro něž byla Konfederace symbolem vlády bílého muže nad nižší rasou, a hojně to dávali najevo idiotskými slogany a oháněním se vlajkami s hákovým křížem.

A to je druhá linie víkendového střetu: domnívat se totiž, že rasisté, ultranacionalisté a radikální pravičáci tvoří jakousi základnu Trumpových voličů, a teď Donalda činit za smrt a násilí v Charlottesville jaksi odpovědným, jak už to činí některá levicová média, je krajně diskutabilní.

Není pochyb o tom, že Trumpovy výroky o stavění zdí s Mexikem a zaražení proudu ilegálních imigrantů zněly uším nahnědlých křiklounů libě. Ale to ještě neznamená, že Trump sám je jakýsi zakuklený Hitler.

Donalda lidsky i kulturně formovala především osmdesátá léta, doba jeho největšího vzestupu. Jeho bombastický a velkohubý styl k této době dokonale sedí. Trumpovo neotesané vlastenectví chce silnou Ameriku, která je ve všem první, má tu nejsilnější armádu, nejbohatší firmy, nejhezčí holky, Ameriku, kde před každým domem vlaje státní vlajka, z každé zahrady voní barbecue a hraje poctivý rokenrol, Ameriku, kde si každý může splnit sen o velkém autě a hezké manželce a kde se chlapi nemusí bát plácnout kolemjdoucí slečnu po zadku.

Je to vlastně už hodně oldschoolová představa, sen přestárlého seladona a zároveň i iluze až naivně dětská. Do tohoto světa nepatří pochody za práva žen nebo etnických menšin, neboť v tomto světě se má každý fajn, černoch, žena na mateřské i maník z továrny, a pochodovat netřeba.

Ale stejně tak do tohoto světa nepatří eskadry mašírující po ulicích amerických měst pod nacistickými symboly. Trumpovi se zjevně zajídá obojí, neboť obrazy konfliktů, jako byl ten v Charlottesville, narušují obraz Ameriky coby země, která po letech sporů a kopání příkopů opět sjednoceně míří, pevně kormidlována jeho rukou, vstříc starému dobrému americkému snu.

Lze možná říct, že tato vidina je naivní, ale podezírat Trumpa z vědomé a vnitřně přesvědčené podoby rasismu a neonacismu je přece jen silná káva. O to víc, že Trump je vyloženě silový prezident a naprostá většina dnešní pravicově radikální scény v USA na ideu silného státu neslyší. Naopak, různé nacionalistické milice a ozbrojené spolky bílých ultrapravičáků dlouhodobě pokládají centrální vládu za hlavního nepřítele, a kdyby bylo na nich, nejraději by si někde v lesích Oregonu nebo prérii Nebrasky vyhlásily desítky vlastních autonomních území, v jejichž hranicích by pak realizovaly sen o rasově čistém světě.

Na výklad boje o sochu s krvavým koncem se teď budou média nejen v USA snažit navléct různé zjednodušující mustry. Na tom, že ve skutečnosti v Charlottesville jen tragicky vyvřely na povrch letité, protichůdné a zjednodušením se vzpírající tenze současné Ameriky, to však změní pramálo. Stejně jako na tom, že Donald Trump hraje v těchto pohybech spíše než úlohu fašizujícího démona roli starého muže volajícího po starých dobrých časech.

14. srpna 2017