Ty naše šibenice...
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Mezi účastníky demonstrace odpůrců opatření proti pandemii včera u sněmovny stála šibenice, doplněná vysvětlujícím nápisem, podle něhož „vlastizrádce a jejich přisluhovače“ čeká oprátka. Pochopitelně to vyvolalo pobouření a odsudky, taky kritiku policie, že nezakročila (pode Deníku N „provozovateli“ šibenice vysvětlila, že se dopouští nedovoleného záboru, a on pak svůj výtvor rozmontoval).
Podobu a, řekněme, poselství jeho protestu ale nijak neřešila. Dá se to asi právně odůvodnit, ten pán nevyzýval dav, aby šel hned pověsit nějakou konkrétní osobu. Vyjadřoval spíš přání smrti, ilustroval nějakou svou – morbidní a hnusnou – fantazii. Sen o tom velkém okamžiku katarze, kdy povstane abstraktní lid a rozvěsí po stromech vlastizrádce a „přisluhovače“ (tenhle oblíbený termín bolševického režimu zažívá comeback). A nastane všeobecná úleva a radost, velké zadostiučinění. Země pohnojená ostatky vlastizrádců nebývale rozkvete.
Často se ve sporech šermuje tradicí, kulturou, západní civilizací. V jejím základu je mimo jiné víra v to, že člověk má nějakou svou temnou stranu a měl by o ní vědět a snažit se jí nepodlehnout. Současný „diskurz“ ale pro mnoho lidí funguje jako způsob, jak najít důvod k podlehnutí, alibi. „Za normálních okolností bych na náměstích šibenice nestavěl, ale doba si to vyžaduje...“ Taky proto, že to podlehnutí přináší nějakou krátkodobou rozkoš. Jistěže je to pro fungování společnosti a komunikaci v ní toxické. Člověk, který běhá po městě a ukájí se představou šibenice pro „vlastizrádce a přisluhovače“, ohrožuje ale taky sám sebe – vůbec ne v právním smyslu. Ta pofiderní rozkoš z přání smrti je jako každá jiná droga, spotřeba časem stoupá a účinnost klesá. Kdo se začne určitým způsobem ukájet, nejenom šíří hnus, taky sám sebe ohrožuje a třeba i proměňuje. A podléhá i jedné hloupé iluzi. Není člověk, není problém, praví známý výrok, připisovaný Stalinovi. Zdá se, že stoupá počet lidí, kteří s touhle maximou souzní. Kdyby ti a ti lidé, vlastizrádci, přisluhovači, antivaxeři, nebyli, neměli bychom problémy. Je to pitomost. Ti, kdo se podobnou fantazii pokusili naplnit, často zjistili, že problémy nezmizely, jen oni sami přestali být lidmi.