Návrat fejetonu

Návrat fejetonu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Kritik Jiří Černý zemřel loni v létě v požehnaném věku sedmaosmdesáti let. Jako knižní autor snad odešel spokojen, jelikož poslední jeho knížka (ve smyslu poslední, na jejímž vzniku se mohl aktivně podílet) vyšla dva dny před jeho úmrtím: jmenuje se Napřeskáčku 4. Nejen hudební vzpomínky z Klubu osamělých srdcí seržanta Pepře 2017 a 2018. Z názvu je zřejmé, že jde o čtvrtý díl řady – třetí (vybírající z autorových příspěvků z let 2015 a 2016) vyšel rovněž loni, druhý předloni (obsáhl výběr z let 2010 až 2014) a první (2005 až 2009) před třemi roky. Jde o úctyhodné dílo, z něhož na první pohled plyne, že Jiří Černý byl do poslední chvíle nesmírně pracovitý člověk.

Tvůrce, pro něhož práce zjevně byla zábava i potřeba, který se prací udržoval v kondici, takže vzhledem k jeho výkonnosti nepřekvapí celkový rozsah víc než šestnácti set stran, jež navíc nejsou souhrnem, nýbrž jen částí záběru, jakého se jejich autor dopustil ve věku po svých devětašedesátinách. Tyto součty jsou míněny jako hold a úcta k inspiraci, již Jiří Černý svým dílem poskytuje. Kdo z nás, mladších publicistů, dovede být podobně produktivní?

(RECENZE) Výbory Napřeskáčku představují kritikova vystoupení v Českém rozhlase v autorském týdeníku nazvaném podle jedné z desek skupiny Beatles, jak ostatně připomínají podtituly knih: Klub osamělých srdcí seržanta Pepře. Jsou to většinou krátké sloupky, v nichž Černý znovu představuje některé tváře nejen české hudby, i když tentokrát spíš z osobní než profesní stránky. Ale především jako fejetonista uvádí čtenáře do svého života, vzpomíná na zážitky dávné i docela čerstvé a v krátkých textech, jež se v rozhlasovém podání střídaly s písněmi, různě proplétá lidi, které potkal, a způsobuje tak setkání, jichž by se ti, o nichž píše, častokrát zřejmě sami nenadáli. Nepíše jenom o muzikantech, spisovatelích, textařích či sportovcích, ale vroucně taky o lidech neznámých, u nichž třeba jen přespal v některém z malých českých nebo moravských měst, když tam zrovna byl na zájezdě se svým poslechovým pořadem. U Černého ožívají místa (třeba Praha poloviny minulého století získává punc starobylého města s nádechem první republiky, ne-li monarchie: prostě je to město, které už není) i lidi, konkrétně třeba dávno zapomenutí, ale kdysi významní novináři – což napomáhá uvědomit si, že každý tvůrce je důležitý nejen pro různý okruh lidí, ale taky pro různou dobu.

Často jde o vzpomínky dojemné, protože Jiří Černý měl rád lidi, každému přál a každého – když už o něm psal – raději chválil, než aby mu spílal. Ale taky jako spisovatel disponoval nesamozřejmou schopností: uměl citlivě pracovat s patosem. To je koření, kterého je třeba obzvlášť v současnosti, v době, která se patosu vyhýbá, protože neví, jak na něj, možná se ho i trochu bojí, a proto raději volí ironii i tam, kde působí nepatřičně. Jenže střídmý patos, nikoli ironie, to je energie pojící nás s předky a vytvářející hodnotu kolektivní paměti. Lze konstatovat, že jako politický komentátor byl Jiří Černý sice schopný, avšak byli tu lepší, zato jako kritik je nenahraditelný, protože za každou jeho hudební charakteristikou je znát usilovné její hledání a promýšlení. Rovněž lze konstatovat, že jako fejetonista byl Černý suverénní stylista, povídkář, portrétista i nositel obrozeneckého étosu, který přirozeně a jaksi samozřejmě předával dál.

Tyto rozhlasové vzpomínky se nyní, nedlouho po pisatelově skonu, jeví jako nejživější součást jeho díla. Všechna ta vyprávění, podaná v krátkých a hutných větách, je možné číst opakovaně – tentýž text i několikrát za sebou –, není nutné číst je popořadě, funguje to i… na přeskáčku. Záviděníhodné rozloučení i důležité připomenutí publicistické tradice české literatury.

Jiří Černý: Napřeskáčku. Nejen hudební vzpomínky z Klubu osamělých srdcí seržanta Pepře 1–4. 477 + 606 + 286 + 254 str. Vydalo nakladatelství Galén.

9. února 2024