Lékem na problematické názory není omezování projevu

Holá svoboda projevu nestačí

Lékem na problematické názory není omezování projevu
Holá svoboda projevu nestačí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

I politický život podléhá módám. Není nutné, aby se nějaký problém přímo vyřešil. Problém islámského terorismu rozhodně není vyřešen, stejně jako problém ilegální migrace do Evropy; počty zadržených naopak v posledních měsících stoupají. Rozhodně nikdo nevyřešil válku na Ukrajině. Ale spotřebitelské chování je neúprosné. Lidé se některých témat prostě přejedí a chtějí něco nového.

Boj proti dezinformacím a na něj navázaný boj proti boji proti dezinformacím teď jako by vstupovaly do tohoto stadia. Ne že by organizace zasvěcené tomuto boji vymizely, kola se točí dál. Ale asi jako můžete vymyslet jen omezený počet variací na televizní pořady o vaření, tak se i repertoár toho, co lze v oboru dezinformačního boje provádět, jednou vyčerpá. Všechny slepé uličky budou prozkoumány.

Jak v USA, tak u nás vlády ustoupily od zřizování dalších orgánů a regulací. Vládní zmocněnec Michal Klíma rezignoval a Tomáš Pojar, který po něm agendu převzal, dal najevo, že se žádné velké akce dít nebudou. Právník Jakub Kříž vysoudil omluvu od factcheckingového spolku Manipulátoři za to, že ho obvinil z šíření dezinformací. Spolek Evropské hodnoty oznámil, že se už nadále nebude věnovat některým oblastem včetně dezinformací – donoři prý ztrácejí zájem. Americký federální soud zakázal vládním činitelům zjednodušeně řečeno vstupovat v kontakt s provozovateli sociálních médií za účelem boje proti dezinformacím (soudní příkaz byl pozastaven a proběhne odvolání).

Jako by toto silové pole sláblo. V Rusku teď demontují Prigožinovo impérium včetně jeho proslulé „trollí továrny“, jejíž zaměstnanci začínají mluvit. Ale nad prvními odhaleními o tom, jaké reportáže ruských televizí o „nacismu“ na Donbase byly ve skutečnosti inscenovány herci, se člověk nemůže zbavit pocitu, že ještě před rokem či dvěma by měly úplně jiný dopad. Stejně tak už žádné dokumenty o cenzuře, jež ještě třeba vzejdou z útrob Twitteru či FBI, zásadně nezmění ničí názor.

Divácká únava

Podobné divácké únavě se nemůže vyhnout ani boj za svobodu projevu. I u něj spíš než to, že by přišel o terč, hrají roli pravidla žánru a jejich vyčerpání. Nadto je ale postižen specifickým paradoxem.

Na jedné straně platí, že obhajoba svobody projevu se nevyhne obhajobě některých nevábných názorů. Musí to tak být. Pokud jste pro svobodu projevování názorů, s nimiž souhlasíte, pak nejste skutečně pro svobodu projevu. Každý zastánce svobody projevu musí opakovat s Voltairem: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti hájit vaše právo to říkat“ (a rozpačitě dodat, že tato pravda je zároveň fake news, protože Voltaire to nikdy neřekl). Svobodu projevu vždy víc oceňovali ti, kteří byli dole, jejichž názory ve společnosti nedominovaly, ale oni si věřili, že ji dokážou získat na svou stranu – není těžké najít citáty v tom smyslu od Martina Luthera Kinga a dalších velikánů.

Demonstrace proti omezování svobody v čase globálního rozšíření covidu. Cannes 21. března 2021. - Foto: Profimedia

Na druhé straně některé názory ve společnosti nedominují, jsou tlačeny do ústraní, protože jsou mylné nebo odporné, a obránce svobody projevu se ocitá ve stejném hloučku. Čeká ho pak úkol nepůsobit dojmem, že v tom jede s nimi. A to je úkol nelehký, protože zrovna tito problematičtí hrdinové prapor svobody projevu vyhledávají. Pro někoho je to dobrý byznysmodel či prostě součást života stráveného vyhledáváním konfliktů a pozornosti. A část jsou zřejmě nevykořenitelní degeneráti, kteří vylezou na světlo všude, kde se experimentuje se svobodou projevu, v naději, že tam své hobby, typicky antisemitismus či pedofilii, budou moci provozovat.

A tak se v rámci boje za svobodu projevu poznenáhlu ocitnete ve společnosti samých lidí, s nimiž nesouhlasíte, a divíte se, jestli tohle bylo v plánu.

Nedávno platforma YouTube smazala video rozhovoru Jordana Petersona s americkým kandidátem na prezidenta Robertem Kennedym ml. kvůli „vakcínové dezinformaci“. Video je dostupné jinde, ale RFK, jak se mu říká, může oprávněně vykřikovat: Měly by internetové platformy cenzurovat prezidentské kandidáty?

Asi neměly, ale RFK svým zastáncům moc nepomohl, když, jak zjistil deník New York Post, se nedávno rozhovořil na téma, že virus covidu byl záměrně geneticky zmanipulovaný tak, aby neškodil Číňanům a Židům. RFK samozřejmě řekl, že jeho výrok byl překroucen, ale jako pravděpodobnější se zdá, že nebyl – už v roce 2015 se sešel se známým černošským antisemitou Louisem Farrakhanem a tvrdil mu, že vakcína MMR je konstruovaná tak, aby poškozovala černošské a hispánské chlapce.

Díky tomu, že k sobě RFK upoutal pozornost, se znovu začaly provětrávat jeho starší výroky, a veřejnost se tak mohla seznámit s tím, že podle něj wi-fi způsobuje alergie a „poškozuje mitochondrie“, Downův syndrom je zapříčiněn znečištěním vzduchu nebo že vyšetření těhotných žen ultrazvukem snižuje IQ dítěte. A že vedle typických konspiračních teorií RFK zastával i politické názory, jež ho stavějí na opačnou stranu od jeho novopečených příznivců, kterým imponuje tím, jak je „anti“. RFK je například dlouholetým bojovníkem proti jaderným elektrárnám a prosazuje ten druh změn v zemědělství, jenž letos na jaře vyhnal nizozemské zemědělce do ulic. „Velkochovatelé prasat jsou větším nebezpečím pro Ameriku a demokracii než Usáma bin Ládin,“ prohlásil v roce 2002 při návštěvě zemědělského státu Iowa.

Patálie magorů jako výzva k solidaritě

Takže jeho případ nakonec potvrzuje, že lékem na problematické názory není omezování projevu, ale naopak svoboda projevu. Jen je otravné, když je člověk v rámci toho bombardován zprávami o patáliích různých magorů, jež jsou stylizovány jako výzva k solidaritě.

Asi nejvíc toho pro posun ve vnímání svobody projevu napáchal Elon Musk. Koupil Twitter s tím, že chce zachránit svobodu projevu a zachovat původní ideál Twitteru, být „global town square“ (doslova náměstí, metafora, jež se v americké tradici pro funkci svobody projevu často používá). Jeho vláda během pár měsíců ukázala, že podobně jako v urbanistice i v komunikaci si živoucí obyvatelné prostředí žádá souhru mnoha prvků, z nichž je svoboda projevu jen jedním.

Místo zdlouhavé rekapitulace Muskových kontroverzních kroků připomeňme jen dva. Platforma musí fungovat, což Twitter pod Muskem na té nejzákladnější úrovni nesplňuje. Že narostl počet výpadků a spamu, je prostě fakt. A Musk ve skutečnosti svobodu projevu nenastolil, stále se cenzuruje. Musk za moderování prostě nepřevzal odpovědnost.

Dnes už existují stovky textů o tom, co se děje s Twitterem, ale ten nejzajímavější napsal Eugene Wei, člověk, který pracoval snad dvacet let v řadě internetových firem a občas píše. V roce 2019 zveřejnil text, který se stal standardním vysvětlením toho, proč pokusy „naklonovat“ nějakou sociální síť – vytvořit jejího konkurenta, který se bude lišit jen nepatrně, například právě vyšší mírou svobody projevu – skoro nikdy neuspějí. Protože uživatelé, kteří na jedné sociální síti uspěli, získali dlouholetým sbíráním sledovatelů kapitál, který je na jinou sociální síť nepřenosný. Uspějí jen sociální sítě nabízející něco jiného. Lidé, kteří zatím nikde sociální kapitál neshromáždili, mohli zkoušet soutěžit v něčem novém. V nové formě krátkého videa na TikToku například.

Robert Kennedy mladší, syn zavražděného senátora Roberta Kennedyho (1925–1968). - Foto: Profimedia

Wei teď publikoval úvahu o tom, proč je Muskův Twitter tím vzácným příkladem zralým na klonování. A možná Zuckerbergův klon jménem Threads neuspěje, ale úpadek Twitteru vidí Wei v každém případě jako nezadržitelný. Samotnou Muskovu přítomnost na Twitteru považuje za méně důležitou, i když uznává, že teď, když je majitelem, „každý jeho tweet změní tkáň Twitteru tak drasticky, že pro některé lidi je téměř nemožné s ním na Twitteru koexistovat“. Tu základní chybu spatřuje v tom, že Twitter se vyvíjel postupně a nikdo úplně přesně nevěděl, v čem jeho úspěch pro oddané uživatele spočívá. Wei si pomáhá metaforou z horolezectví: „Když si nejste jisti, který uzel vás na skále drží, je nejlepší je nezačít bez rozmyslu rozvazovat. (…) Ale Elon Musk není člověk, který by věřil cizím uzlům.“

Za jádro problému považuje Wei to, že Musk se zhlédl v TikToku a předělal algoritmus Twitteru tak, aby servíroval lidem méně tweetů od jejich osobních kontaktů a více podle jejich zájmů. Jenže strojové učení na Twitteru neumí tak dobře číst zájmy, uniká mu hlavně negativní sentiment. To, spolu s tím, že řada lidí, které jste léta sledovali, Twitter tiše opouští, přispívá k pocitu umírání.

Nabízí se zde srovnání s novým produktem, který uspěl, byť nedělá přesně to samé co Twitter. Je to Substack. Tvůrci této blogovací platformy taky nastoupili s tím, že chtějí být zónou maximální svobody projevu. Krátkou vlnu hysterických pokusů o preventivní „zrušení“ přestáli a dnes je Substack oblíbenou platformou autorů všemožných politických orientací, aniž by ze své politiky svobody projevu cokoli slevil. Jeho tvůrci mají taky své politické názory. Když si dáte práci, najdete je a třeba by se vám nelíbily. Ale oni je nikam necpou. O svobodě projevu méně mluví a více pro ni prakticky dělají. Vědí, že svoboda projevu si žádá víc než jen samotnou nepřítomnost omezení.