Jsou tvůrci přirozeně tiší a nenápadní tak, že když se někdy sami ozvou nebo se kolem nich zvedne prach, jako by publikum překvapili, zaskočili je či zahanbili, že na ně svedlo zapomenout. Asi k takovým patří také Jan Antonín Pitínský (vlastním jménem Zdeněk Petrželka, nar. 1955), zjev českého divadla minulých desetiletí, ale také suverénní básník, dramatik, prozaik. Poslední léta už sice nerežíruje, ale divadlo o něj zájem neztratilo: jenom v prosinci měly premiéru dvě inscenace podle jeho textu – Betlém v mosteckém Divadle rozmanitostí a totéž pod rozvitějším názvem Betlém aneb Převeliké klanění sotva narozenému Jezulátku v pražském Divadle Bez zábradlí. V dubnu bude v brněnské Redutě znovu představen Pokojíček a mezitím Pitínský „převzal v Baťově vile ve Zlíně cenu PRO AMICIS MUSAE (Přátelům múz) za rok 2023 za významný, dlouhodobý a podstatný přínos kulturnímu rozvoji regionu“. Všechno to zůstává stranou mediálního humbuku, neboť Pitínský je autor dávno zavedený, vyzkoušený a osvědčený, takže proč se k němu vlastně vracet, když případné boje o něj jsou záležitost minulosti. Zůstává samozřejmé neproblematizování. Proto se není co divit, že si dosud média kloudně nevšimla ani toho, že se Pitínský vrátil jako spisovatel, když na podzim vydal v nakladatelství Dauphin novelu Bratři Biglinové na dvojskifu.

Je to zásadní a nečekaná zpráva pro českou literatura a – proč to nepodtrhnout – je to událost. Vždyť Pitínský už v roce 2010 vydal ve Větrných mlýnech devítisetstránkový spis nazvaný jednoznačně Všecko napsané. Hry, prózy, básně, hrůzy, jímž jako by po sobě s výjimkou esejistiky a korespondence uklidil a autorsky se rozloučil. Málokdo ale takové definitivě uvěřil. Spíš se reakce shodovaly, že půjde o autorovu promyšlenou hru s publikem. I divadelní kritička Jana Machalická v doslovu ke knize uvedla, že ačkoli Pitínský tvrdí, že od roku 1992 nepíše, protože psaní má být soustavné a nemá se k němu utíkat po kavárnách mezi jinou prací, třeba mezi režií dvou inscenací, ona sama mu rezignaci na psaní nevěří.

Ten tlustý svazek samozřejmě obsahuje především divadelní hry, prozaické texty jenom tři (nanejvýš čtyři s epilogem, rozhodneme-li se jej považovat za drobnou povídku) a u všech jejich tvůrce v autorském komentáři poznamenává, že původně nevznikly pro knižní uvedení, ale buď jako deník, nebo na objednávku jednoho nakladatele nebo z umanutosti nakladatele jiného, který se pokusil poskládat dohromady několik rukopisných autorových poznámek. Je-li to všechno pravda, o to cennější loňská novinka je – jelikož je to skutečně komponovaný text, podle reklamních ohlášek titulu dokonce „textová feérie na pomezí hájemství poezie a prózy. Vlaková road-movie na cestě nehostinnými krajinami až na práh smrti. Lvovská thrillerová bajka, ve které je cosi z bahenní evropské minulosti“.

Rozpoznat svébytnost projevu

Reklamní anonce citujeme výjimečně, tentokrát především proto, aby bylo zřejmé, že ani nakladatel si zjevně není jist, co přesně vydává, a tak trochu mlží. Copak by jinak mohl použít žánrové označení „road-movie“ pro knihu, k níž jako filmový termín nepřísluší? Vždyť text – není-li myšlen jako teoretický konstrukt, nýbrž jako živé dílo – není jako obraz. (Nebo ano?) Možná by se patřilo použít spíš výrazu text-appeal, třebaže i ten by byl nepřesný, jelikož náleží k divadlu. Ale přece jen zdůrazňoval slovo: slovo, jež mělo udělat dojem. O nic jiného přitom Pitínský neusiluje.

Ale popořádku. V nedoporučujícím lektorském posudku na novelu Jitky Henrykové Cena za Rubikon (nakonec vyšla roku 1966, ale je dávno zapomenuta) napsal kritik Jan Lopatka věty, jež principiálně přesahují rozměr textu určeného pro interní zájmy nakladatelství, rozhodujícího se, zda nabízený rukopis vydá, nebo ne: „Pokud jde o rozdíl mezi kritickým a lektorským pohledem: objektivitu lektora je podle mého názoru nutno chápat tak, že třeba jako kritik může mít výhrady k Hrabalovi, ví ovšem, že jde o tak svébytný projev, že především je nutné ho vydat a pak diskutovat.“ Tento srozumitelný požadavek však bohužel zjevně není znám všem účastníkům zdejší společenské, umělecké a literární diskuse, jinak by nebylo možné neustále se blahosklonně opájet tvrzením, že tuzemská kritika je v krizi. Byla by totiž schopna čelit řadě zajímavých děl, jež jsou zde produkována, tudíž by byla schopna rozpoznat svébytné projevy a pak nad nimi uvažovat. Čteme-li však Pitínského novou novelu, je vzhledem k mlčení, které ji prozatím doprovází, zřejmé, že autorovu výjimečnost sice rozpoznal vydavatel, ale zůstal na to sám a nyní čeká, kdy se konečně začne diskutovat a zda vůbec.

Přitom text Pitínského po rozhovoru volá: je nesnadný, vzpírá se porozumění, snadno strhne a rozvášní, zároveň čtenáře neustále vystavuje nepohodlí a nechuti v četbě pokračovat, protože zdánlivě nedává valný smysl. Poutá a provokuje od první věty, tematizující způsoby umělecké literární tvorby jako proces neustálého hledání vhodných výrazů: „Tolik jsem očekával od této věty… Ale je to skoro nejhorší věta, kterou jsem četl, je to věta horší nežli věta kupříkladu: Byla jedna babka, ba ne, je to horší věta nežli věta přišlo jaro, slunce ohřálo vodu v potocích, ano, tato věta, jež se nepovedla, zasmála se a zmizela pod hladinou.“ Hle, napětí mezi přitakáním a odmítnutím, kabaretem, poezií a vážným komentářem patrné od prvních řádků.

Takové teatrální psaní u divadelního tvůrce jistě nepřekvapí. U samorosta kalibru Pitínského nepřekvapí ani to, že jde o psaní divoké, bezohledné k trendům, k průměrnosti, psaní plné fantazie. Taky je to psaní přímočaré ve své nejednoznačnosti. Jinými slovy poznamenává, že literatura se staví z vět a ze slov a že báseň, a to i báseň v próze, vzniká z překvapivého, nového a nečekaného uspořádání matérie, již dennodenně užíváme snad až příliš samozřejmě, a proto nad ní podstatněji nepřemýšlíme – že vzniká z jazyka: „Jazyk, nežvanivě vysnadněný klouzavě chechtavými myšlenkami toho pravého Minaříka, usnadnil kyprým slinám rozhladněnou slinatostí orgiastický vsun i výstup věty, která se ještě nebojí být souvětnou. Pak prsk! Šust! Trk! A svět je rozvětven a nedovysvětlen lehkým Minaříkovým posunem. Jeho věty mají rády chládek.“

Průzkum možností českého slohu

U Pitínského skutečně není na začátku věty jasné, kam dospěje na svém konci, tudíž nejisté jsou i vyšší celky: kdo by zkraje odstavce úspěšně tipoval jeho závěr? Básně se střídají s prózou, ačkoli – co je báseň a co próza: prozaická souvětí se mnohdy nekonečně vinou, stávají se „krásně kadeřavými“, jak by mohl poznamenat Vladislav Vančura neboli jiný český spisovatel libující si ve vynalézavých spojeních. Souvětí Pitínského se zalévají zvukomalbou a kostrbatými (nejen přechodníkovými) extempore, zatímco verše básní splývají s větou prostou, krátkou, údernou, se sdělením. I když není to vždy tak ostře rozděleno, jak je zde naznačeno: zvídavé pokusy zjistit, co český sloh unese, se mění třeba v jednoduché věty protkané doplňujícími závorkami, držícími zjevně nějaký hudební rytmus.

Ze všech doposud uvedených poznámek snad dostatečně plyne, že čtenář nemá co dělat s psaním nepromyšleným ani nahodilým – Pitínský ví, co dělá. Chvíli vypráví, chvíli chrlí, ale pořád je to tvorba výsostného intelektuála, který své vzdělání neustále dává najevo. Ostatně už názvem díla: bratři Biglinové jsou u nás patrně neznámí sportovci, slavní američtí veslaři, kteří největších úspěchů dosahovali v půli 19. století za občanské války, kdy se na jejich závody chodily dívat desetitisíce lidí. Známi jsou ale rovněž jako inspirace pro malíře Thomase Eakinse, který vytvořil sérii jedenácti obrazů, na nichž sportovní sourozence zachytil (v Eakinsově tvorbě nešlo o ojedinělý motiv, sportsmany zobrazoval běžně, protože jako realistu ho zajímal pohyb lidského těla).

Jedna z Eakinsových kreseb tvoří podklad pro frontispice knihy, což je další doklad, že novele je vzdálen lidový charakter, vlastní v podobných textech třeba hrabalovským postupům, a že předvedené jančení je spíš ojedinělé, když už někomu blízké, tak dejme tomu zobrazování göblovskému. Konečně s Pavlem Göblem toho má Pitínský společného víc: Göbl je z Uherského Hradiště, Pitínský ze Zlína, oba jsou autoři Dauphinu, ale především oba jsou primárně režiséři, tedy autoři vizuální, kteří slovo vnímají jako šperk obrazu, jako jeho stvrzení. Anebo jinak – jako cosi příliš vzácného a výlučného právě proto, že obraz jej zachytit nedokáže. Leda pouze prchavě, zatímco literatura konstantně.

Je moc dobře, že se Pitínský nespokojil s oceněními za své minulé přínosy a zas jednou práskl do stolu, aby náležitě připomněl své schopnosti.

J. A. Pitínský: Bratři Biglinové na dvojskifu. 144 stran, vydal Dauphin v roce 2023.