Státní rozpočet je ve špatné kondici a vláda hasí problémy na všech stranách. Radikální protest lékařů doplnil nevídaný odpor ze strany škol a odborů. A tradičně jde všem jen o dobro dětí a kvalitu výuky. Jak se v tom vyznat?

Ač se debata nově rámuje obraty o žácích, studentech a kvalitě vzdělávání, ve skutečnosti jde stále o peníze. Obě strany se shodnou na tom, že systémově regionální školství funguje po mnoha stránkách zásadně špatně. A už roky to ani není žádné tajemství. Zatímco zástupci škol nyní bojují za „udržení“ směru skrze navýšení rozpočtu školství, ministerstvo si našlo svou verzi příběhu, kterým se snaží škrty zdůvodnit – do školství se poslední roky lilo výrazně víc peněz, avšak z hlediska kvality to ničemu příliš nepomohlo. Cesta je jinde.

Racionální debata zůstala za školou

I v aktualizovaném programovém prohlášení, které pochází z března letošního roku, vláda opět označila za důležitý úkol získat pro školství finanční prostředky, aby se v poměru k HDP dostaly „aspoň“ na úroveň průměru zemí OECD. K němu či k průměru zemí EU se rozpočet školství přiblížil rapidním tempem v posledních několika letech, jak ale vytrvale upozorňuje ekonom a poradce premiéra Daniel Münich, nyní poměrně rapidně míří opět opačným směrem.

Cesta k nevídanému odporu ze strany pedagogů, zaměstnanců škol i odborů začínala původně u tradičního tématu platů. Nově uzákoněných 130 % průměrné mzdy se totiž potkalo s „reálným ekonomickým rámcem“. Vláda zvolila průměrnou mzdu z posledního číselně uzavřeného roku, tedy v praxi pro rok 2024 průměr z roku 2022. Vynechala koeficient, který měl mzdy přiblížit k průměrným mzdám z aktuálního roku, a vynechala z mechanismu také ostatní pedagogické pracovníky. To se pochopitelně nestřetlo s vyvolaným očekáváním na straně škol.

Kámen úrazu z pohledu kritiků rozpočtu však přišel až v následujícím kroku. Reforma financování regionálního školství přinesla před čtyřmi lety mechanismus PHmax, jednoduše řečeno, stát přestal školy platit pouze podle počtu žáků, ale nastavil možnost využít maximální počet proplacených hodin. V praxi to znamenalo krok k individualizovanější výuce, tedy možnosti dělit výuku některých předmětů, pracovat s žáky v menších skupinách, nabízet víc odborných seminářů, využívat nových metod výuky.

Zároveň to v praxi ale podle předpokladů vedlo k rapidnímu nárůstu úvazků během poměrně krátké doby. Ve spojení s uzákoněným valorizováním platů z toho vyšla pro ministerstvo financí jednoduchá rovnice a pro druhou stranu také ústřední bod kritiky rozpočtového návrhu. Cena za valorizaci platů má jít ruku v ruce se zastavením přírůstku pedagogů.

Vláda se rozhodla sáhnout na systém, který dával školám nepochybně možnost zkvalitňovat výuku. To se tak zjevně dotkne těch, kteří systém využívali na maximum, i těch, kteří ho využívali skutečně kvalitně. Zároveň se ale vede řeč o systému, v kterém panují regionálně zásadní rozdíly, víc odučených hodin v něm nemusí přinášet větší kvalitu a systém kontroly kvality a pedagogické práce zkrátka i podle expertů na vzdělávání dlouhodobě chybí.

Argumenty odborů v něčem lehce pokulhávají. Ilustruje to i víkendový rozhovor šéfa školských odborů Františka Dobšíka pro deník Právo. Na otázku, zda by se neměl pozitivní efekt reformy financování nejprve vyhodnotit, odpovídá: „Reforma měla přinést zlepšení výsledků, ale do toho vstoupila masivně inkluze, pandemie a mluvit o kvalitě je pak velmi obtížné.“ V argumentaci, která v něčem nápadně připomíná druhou stranu, se zrcadlí problém s tím, jak velké dopady by snížení PHmax ve skutečnosti v příštím školním roce mělo.

Ministerstvo se odvolává na výpočty, podle kterých se může dotknout jen stovek úvazků z desítek tisíc. Ministr školství Mikuláš Bek už slíbil řadu ústupků, a to výrazných, PHmax, který se měl například pro střední školství stáhnout na hladinu 85 %, má stejně jako všechny stupně studia být na 95 %. Na většině škol, které podle ministerstva limit nevyužívaly na maximum, má naopak pro růst dalších úvazků zůstat prostor.

V čem naopak kritika škol i odborů obstojí? Mají legitimní důvod poukazovat na ztrátu důvěry v ministerstvo školství. Individuální dopady má vyřešit „blesková“ legislativní změna v prvních měsících příštího roku, která umožní ministerstvu školství nastavit PHmax individuálnějším způsobem, nikoli jen plošně. To by mělo umožnit zachovat ve větší míře pozitivní efekty systému. Vyšší počet úvazků by mohl zůstat například školám pracujícím v socioekonomicky komplikovanějším prostředí či takovým, které vzdělávají větší počet nadaných žáků a využívají specifických podmínek. Ministr slíbil také další miliardy pro regionální školství. Ty však mají do školského rozpočtu přibýt až z rozpočtové rezervy na začátku dalšího roku.

To jsou však přísliby, které stojí jen na důvěře. A v případě legislativních změn i na ne zcela jistém a snadném procesu. Jak bylo evidentní i z reakcí ředitelů či pedagogů, důvěře neprospěla rozhodně ani mediální kampaň, v které ministerstvo školství apelovalo na veřejnost skrze zavádějící tvrzení či manipulativní grafy.

K důvěře stěží v dlouhodobém časovém horizontu přispívá i způsob, jakým funguje resort školství, typický nekonečně se točícím orlojem ministrů a rušením změn. Jak popsal před časem jeden z ředitelů pro Týdeník Echo, na situaci lze nahlížet i z druhého pohledu. Bez zmiňovaného vyhodnocení dopadů reformy financování na kvalitu výuky jde zkrátka o čistě ekonomické rozhodnutí, které působí dojmem, že bude mít vždy přednost před dlouhodobou koncepcí. To pak obecně může vést k demotivaci ředitelů na školách něco výrazně v dlouhodobější perspektivě měnit.

Neufinancovatelný systém

Vládní kroky mají skutečně vést ke změně současného systému. Ministerstvo chce systém v první řadě zefektivnit. Mimo jiné s argumentem, že se za vlády Andreje Babiše rozhodlo o masivním nárůstu výdajů bez myšlenky, zda bude pořád ,,líp“. To, jak známo, není případ současného stavu rozpočtu.

Ministerstvo financí řízené ODS má na možnost ufinancovat současný systém poměrně jasný názor. Byli to nakonec i poslanci této strany, kteří v roce 2018 varovali před dopadem zavedení reformy financování na státní rozpočet. A ministr Zbyněk Stanjura razantně říká, že je v současné podobě systém neufinancovatelný. Poukazuje přitom na to, že až pětina škol v republice „hospodaří“ s méně než čtyřiceti žáky a za poslední čtyři roky vzrostl počet pedagogických pracovníků ve školství o 20 % proti necelým 8 % nárůstu počtu žáků. Vláda říká, že chce jen zpomalit růst počtu pedagogů a asistentů v poměru k žákům, aby odpovídal v průměru praxi vyspělých zemí i demografickému vývoji. A mířit k většímu sdílení kompetencí u menších škol.

S tím souvisí i další palčivá otázka současného odporu ze strany škol i odborů. Postavení nepedagogických pracovníků či asistentů pedagoga. Odbory kritizují, že má o dvě procenta klesnout objem peněz na výdělky nepedagogických pracovníků ve školství – tedy například kuchařů, hospodářů a ekonomů škol, školních psychologů či IT pracovníků. Ředitelé totiž ze zkušeností z praxe říkají, že to povede k jedinému, prostředky určené pro učitele budou mířit na dorovnání jejich příjmů. Podobně se nyní v praxi podle kritiků nakládá s penězi na neobsazené pozice, kterých se chystá ministerstvo několik tisíc zrušit, opět podle příslibu ministra školství jen osm tisíc proti původním chybějícím výdajům na sedmnáct tisíc pozic. V případě asistentů pedagoga se ministr zaklíná tím, že v příštím roce nedojde ke změnám, a v chystané parametrizaci pro rok následující chce učinit změny.

Kdo bude platit kuchařky?

Tím se dostáváme možná k poněkud paradoxní situaci, kdy se na těchto problémech ministerstvo s kritiky víceméně shoduje. Vidí ale cestu v systémových změnách, na které mají i díky „zastropování“ současné situace získat nutné prostředky. Do školství už jen z podstaty nových podmínek bude muset mířit stále větší část rozpočtu.

Finanční tlak ministerstvo podává i jako určitou příležitost, která přinesla do veřejné debaty hlubší otázky fungování školského systému a vede k diskusi, jak najít prostředky jinými způsoby. Kromě zmiňovaného slučování kompetencí u nejmenších škol mluví ministerstvo o přenesení financování pozic, jako jsou kuchařky, školníci či uklízečky, na zřizovatele, tedy obce a kraje. Situace by podle ministerstva měla ideálně vést následně k určité optimalizaci využívání služeb, tedy hromadné organizaci například jídelny pro více škol. Další prostředky má mimo jiné například ušetřit i řešení z evropského pohledu rekordního počtu odkladů v předškolním vzdělávání. Řeší se systém, který by umožnil lepší vývoj a kontrolu kvality na školách.

Zásadní rozpor zůstává zejména v tom, zda systém zásadně utrpí, když se nejprve provedou škrty a až za nimi budou následovat systémové změny, které mají v resortu školství navíc tendenci klopýtat. Jisté je, že systémové změny potřebují čas a situaci v příštím roce nezachrání. Vzhledem k chybějícímu vyhodnocování současně běžící reformy lze stěží odhadnout, jaký zásah do kvality výuky vlastně škrty budou v uvažovaném rozsahu mít. Pro osud dalších změn to ale může být zásadní. Stejná debata totiž začne už za několik měsíců znovu.