Anglická spisovatelka Rebecca Westová (1892–1983) u nás není známa a ani doma není dnes vzpomínána příliš často. Ale za svého dlouhého života to byla velmi úspěšná žena v centru literárního dění. Její knihy jí vynášely značné příjmy, přispívala do prestižních časopisů v Británii i v USA a byla deset let milenkou H. G. Wellse.

V 90. letech v době jugoslávských válek zažil oživení zájmu její cestopis po Jugoslávii Černý beránek a šedý sokol (1941). Byť byl některými komentátory hodnocen kriticky, z nezbytí se k němu vraceli jako k neopominutelnému anglicky psanému pohledu na tuto zemi. Ale i autoři nezabývající se válkou občas zmíní knihu jako jeden z nejlepších anglických moderních cestopisů vůbec.

Westová byla se svým zalíbením v nově vzniklých národních státech ve střední a jihovýchodní Evropě po konci první světové války dost osamocená. V módě bylo spíš říkat, že Versailleská mírová smlouva byl omyl. Westovou vedl k tomuto názoru jednak antiimperialismus – impéria jsou podle ní zhoubná jak pro ovládané, tak pro ovládající –, jednak přesvědčení, že evropský Západ dluží Jihoslovanům za to, že zadržovali nápor Turků a dostávalo se jim bídného zacházení ze strany Rakousko-Uherska.

Sluší se, abychom věděli, že byl tehdy na Západě někdo, kdo psal, že pro nové národní státy „byla svoboda extází. Věděla jsem, že to je pravda, protože jsem to viděla na vlastní oči. Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Československo a Jugoslávie byly jako mladý muž protahující se brzy ráno u okna po dlouhém spánku. Jíst v těchto zemích venku, procházet se jejich parky znamenalo naplnit si nozdry vůní štěstí“. A že to nebyla samozřejmost. „Zejména levice se k těmto novým státům a všemu, co dělaly, stavěla ostře kriticky,“ píše Westová. A vytýká jí, že věřila, „často mimo jakoukoli praktickou míru, že jedinec musí mít svobodu určovat svůj osud“, a zároveň podléhala teorii, že „nacionalismus je vždy antidemokratický a internacionalismus je vždy liberální a mírumilovný“. Což jsou vlastně velmi aktuální spory – v Praze, Bruselu i ve Washingtonu.

Je snadné říct, že dějiny nebyly k pohledu Westové vlídné. Balkánské války daly průchod těm nejhorším instinktům a jugoslávská státní myšlenka je nyní odepsaná. Ale odepsaná je koneckonců i československá státní myšlenka, a přece to neznamená, že bychom měli první republiku zatracovat. A Balkán, právě proto, že je to ten „Východ“, a my přece „patříme k Západu“, si zaslouží, abychom ho posuzovali obsáhlejším pohledem. Ten region nelze vytrhnout z Evropy. Poslední pořádný římský císař Dioklecián pocházel z Jugoslávie. Rukopis Petroniova Satyriconu se našel v dalmatském Trogiru. Sestra manželky Přemysla Otakara I. byla byzantská císařovna. A zatímco dnešní progresivní mládež hltá americké blouznění o „dekolonizaci“, kdo z nich ví, že na osmanském Balkáně existovalo otroctví ještě v 19. století?

Westová neměla politickou odpovědnost a nepsala politický pamflet. Psala vyprávění o cestě, kterou spolu s manželem absolvovala všemi zeměmi Jugoslávie kromě Slovinska na jaře 1937. Knihu, jež má přes tisíc stran, dokončila v roce 1941. „Mým přátelům v Jugoslávii, kteří jsou dnes všichni mrtví nebo zotročení,“ zní věnování.

Kniha v sobě zahrnuje bezpočet žánrů. Obsahuje průvodce srbskými dějinami se všemi jejich královskými bratrovraždami a jinými specifiky. Zvlášť podrobný je popis sarajevského atentátu, jeho habsburských obětí i srbských pachatelů (z nichž jeden zemřel za otřesných podmínek v Terezíně). Obsahuje dějiny pozdní Byzance, jejíž dysfunkční vnitřní politika pozvala Turky do Evropy. Pokud hledáte úvod do pozdního římského kultu Mithry a dodnes opět aktuálního manicheismu, najdete ho tam. Pokud chcete analýzu ústavního zřízení Dubrovnické republiky, jediného samostatného státního útvaru na jugoslávském území trvajícího od středověku až do 19. století, budete ji mít. Dovíte se o Turcích, národu tak neschopném jakékoli abstrakce, že nemá ve svém jazyce slovo „zajímavý“ a nikdy nenašel způsob, jak své državy produktivně spravovat, nicméně rozuměl pohodlí a zanechal Balkánu půvabnou architekturu. Můžete s Westovou obdivovat malebná dalmatská pobřežní městečka tak jako dnes, jen byste nedokázali říct, že „na prosté architektuře jejich domů a způsobu, jakým vysazují květiny, bylo poznat, že ti lidé si ještě neotupili zrak knihtiskem“.

Antituristka

Především je to ovšem cestopis. Westová je antituristka, ve smyslu opaku dnešního masového turisty, který se při cestě na dovolenou k moři stará, zda bude na hotelové televizi TV Nova. Kvůli cestám do Jugoslávie se naučila srbochorvatsky. Tomu, co je v civilizaci i chování lidí odlišné, se nevyhýbá, naopak (pravda, má řidiče a průvodce z řad místních elit, dost času a prostředky na to, aby vždy bydlela v dobrém hotelu). Je tím druhem cestovatele, kterým by leckdo z nás rád byl, ale většinou to nedokážeme – protože ten svět už neexistuje a ten, který ho nahradil, se stal homogenizovanějším a protože nemáme její erudici a vidění.

Balkán byl pro ni příležitostí prožívat stále přítomnou historii – historii ve stavu zrodu, ale hlavně tu uchovanou jako v aspiku díky pěti stoletím turecké nadvlády. „Někteří z mužů, již jej zhotovili, jsou mrtví od čtrnáctého století, jiní ještě žijí,“ poznamenává v popisu typického mobiliáře makedonských kostelů. A když spatří v Makedonii na hřbitově sdílet pokrm dvě cizí ženy, okamžitě v tom poznává scénu ze života svaté Moniky z čtvrtého století. Ta měla ze své rodné severní Afriky stejný zvyk, ale když se přestěhovala za svým synem svatým Augustinem do Milána, s překvapením zjistila, že tento zvyk Ambrož, „světec milující protokol“, zakázal. „Bylo to, jako bych objevila, že mohu vejít do dějin jako do vedlejšího pokoje,“ žasne Westová.

Název knihy odkazuje jednak na krvavý rituál plodnosti se zabíjením jehněte, provozovaný na skále poblíž makedonského Velesu, jehož byla svědkem, a jednak na srbskou legendu uchovanou v písni o příčině porážky v bitvě na Kosově poli. Svatý Eliáš v podobě sokola navštívil v předvečer bitvy knížete Lazara a řekl mu, že musí volit mezi královstvím božím a královstvím na zemi. Lazar si vybral to první. Historici to považují za typickou legendu mající omluvit obyčejnou porážku, „mýtus dýky v zádech“, pro Westovou je to ovšem vyvrcholení jejího vleklého sporu, jejž vedla na dálku se svatým Augustinem. On podle ní zasadil do západního myšlení neblahé, masochistické pojetí pokání, v němž „je bolest tou správnou cenou za cokoli dobrého“. „Proměnil tak náboženské uctívání ve výměnný obchod“, jak zní jedna z jejích četných stížností na tohoto světce.

Toto je spíše, řekněme, volitelná součást jejího díla a nemusíme se jí nechat pohltit, abychom knihu ocenili.

Jako Machiavelli

V každém případě doplňuje lepší vysvětlení pro pouto současných Srbů k místu jejich historické porážky. Kosovo, „Staré Srbsko“, jak ho ona nazývá, bylo centrem největšího vzmachu srbské civilizace, království Nemanjičů, současníků našich Lucemburků. Pasáže popisující obratnost jejich panovníků jsou hodny Machiavelliho: „Všichni lidé mají touhu žít podle zásad; dobrý člověk by chtěl žít podle ctnosti, špatný podle neřesti, ale oba chtějí pro své štěstí pevné pravidlo. Vládce však nesmí mít žádné. Musí si u každého činu položit oportunistickou otázku, zda naklání jeho zemi ke slunci, nebo ke stínu, a řídit se odpovědí. Tato povinnost mu brání být špatným nebo dobrým člověkem, ale působí na lid tak, aby k němu choval city jako k milujícímu otci.“

Současné Srby Westová nepotěší tím, že už tehdejší Kosovo popisuje jako místo, z něhož dokázalo staleté cizí panství vysát ducha nejvíc v celé Jugoslávii. Klášter v Gračanici (dnes trvale hlídaný KFOR) ovšem vyzdvihuje jako nejskvělejší výtvor srbské kultury. Lépe než citováním obsáhlých, extatických popisů fresek přiblížíme její vnímání objevem, který v Gračanici i dalších kostelech učinila: některé fresky se nápadně podobají obrazům Williama Blakea, britského mystika z počátku 19. století. Mystik tvořící o samotě našel cestu ke stejné skutečnosti jako mystici působící v kultuře několik století a několik tisíc kilometrů vzdálené.

Westová je ale zároveň moderní, individualistická spisovatelka s okem pro příhody, jež by se klidně mohly vyskytovat třeba v černých groteskách Evelyna Waugha. Hned na počátku popisuje své německé spolucestující ve vagonu první třídy ze Salcburku do Záhřebu, kteří poštvou průvodčího na mladíka, o němž se dopídí, že má jen lístky do druhé třídy. Načež v Jugoslávii vyjde najevo, že lístky do druhé třídy mají i oni, a nepřijde jim na tom nic divného. Neúspěšně se pokusí uplatit průvodčího.

Její hlavní průvodce se v knize jmenuje Constantine. Žid, který se stal Srbem a přijal jugoslávskou myšlenku za vlastní náruživěji než mnozí Jugoslávci. Studoval v Paříži filozofii u Henriho Bergsona, za první světové války bojoval v srbské armádě, po válce se stal novinářem, šedou eminencí politiky a neoficiálním diplomatem. Okouzlující, vitální člověk, který každého znal, rád se poslouchal a na všechno měl odpověď („Constantine je opravdový básník. Ví všechno o věcech, o nichž nic neví.“) Je to krásné literární ztvárnění člověka, na němž můžeme vidět tisíc chyb, a přesto si vážíme jeho přátelství. Constantinův předobraz je znám, jmenoval se Stanislav Vinaver, přežil válku a zemřel v roce 1955.

Ti, kteří „se nezajímají o proces“

Největším z mnoha Constantinových paradoxů bylo, že si vzal za manželku Němku. Gerda (ve skutečnosti Elsa) je šovinistka opovrhující vším neněmeckým, tedy vším, co kolem sebe vidí, a mistryně toho, čemu by se dnes řeklo pasivní agresivita. Trvá na tom, že se připojí k jejich cestě do Makedonie, aby si neustále na všechno stěžovala a v její půli se demonstrativně vrátila do Bělehradu. Jednou zavede hovor na téma, že z Německa by měli být vyhnáni Lužičtí Srbové. „,To by pak Slované mohli začít přemýšlet o tom, že vyženou všechny německé kolonisty, kteří žijí na místech jako Franzstal (předměstí Bělehradu),‘ řekla jsem. ,No, to by mohli,‘ odpověděla Gerda a zatvářila se zkroušeně, neboť jejímu ideálnímu programu čisté a germánské Evropy prostřednictvím násilí a vyhánění se postavila do cesty překážka. ,Ta žena je příšerně netaktní,‘ postěžovala si srbsky Constantinovi.“

Westová s manželem ji považují za reprezentantku neblahého jevu, výskytu lidí, kteří „se nezajímají o proces“ – nevědí a nechtějí vědět, jak věci – výrobky i civilizace – vznikají, chtějí si jen brát plody a bojí se, že o tuto možnost přijdou. Jejich Gerda se velmi podobá „masovému člověku“ ze Vzpoury davů Josého Ortegy y Gasseta (1929). Jejich obavou je, že se Gerdy světa sjednotí a zaútočí na všechno, co není Gerda. „Myslím, že Gerdino impérium nemůže trvat dlouho,“ říká manžel. „Ale dokud bude trvat, bude strašné. A to, co po něm zůstane, až zanikne, bude taky strašné.“

Ta předzvěst byla ve vzduchu, či se vlastně již naplnila v epilogu, jejž Westová psala z perspektivy doby vydání knihy, kdy Hitler již Jugoslávii dobyl.

Ale zůstává tu cestopis z roku 1937, pocta kulturám, jež sice možná nebyly uzpůsobené pro úspěch v moderním světě – doklady beznadějné jugoslávské politické kultury Westová neignoruje –, ale měly bezprostřednější kontakt se zřídly naší civilizace.

A zůstávají tu drobné lyrické scénky a portréty, v nichž spisovatelka Westová nechává vyznít zážitkům, aniž se snaží dopátrat celého jejich významu. Ponechává místo lyrice a magii způsobem, k němuž snad měli umělci teprve dospět, a ještě spíš filmaři než spisovatelé. Jako z filmu Wernera Herzoga působí setkání s malým, špinavým, nesnesitelným mníškem německého původu v klášteře Dečani. Je podlézavý a drzý zároveň. Když se mu nepodaří vylákat z manželů Westových jejich cestovní pasy, pomstí se jim bizarním škodolibým fantazírováním: „Dnes jsme se dověděli skvělou zprávu, že o příštích svatodušních svátcích budeme mít tu čest hostit v Dečani pana Hitlera a generála Göringa!“

A jako od Federica Felliniho je scéna oběda v kvetoucím jabloňovém sadě v jednom makedonském klášteře, jenž se protáhl do pozdního odpoledne (komitadži byli makedonští zbojníci či partyzáni bojující v Makedonii, okupované až do roku 1912, proti Turkům):

„Za námi se opilí mladíci u stolu oddali další písni, kterou zpívali tak pomalu, že přestala mít melodii, ale jen vytvářela melancholickou atmosféru. Akrobat teď stál na hlavě a působil dojmem podivuhodné trvalosti. Kněz upřel pohled na šedý vrchol, který vévodil údolí, a pronesl: ,Chtěl bych tam nahoře do skály zasadit obrovský stožár, na kterém by vlála ta největší jugoslávská vlajka, jaká kdy byla zhotovena.‘ (…) Akrobat se zachvěl, svalil se na trávu, okamžitě usnul a jeho přátelé začali zpívat John Brown’s Body. ,Je to stará píseň našich komitadží,‘ vysvětlil kněz.“