Musíme se ještě vrátit k případu „dezoláta“ Tomáše Čermáka. Tomu minulý týden Vrchní soud v Praze potvrdil neuvěřitelných 5,5 roku nepodmíněně za vývody, jichž se dopouštěl loni na jaře během přijímání novely pandemického zákona. Leckterému našemu čtenáři asi věty „Nemůžeme chodit každý týden někam protestovat a mrznout tam. Uděláme plán, musíme se spojit všichni a udělat pořádný uragán. (...) Vyneseme je za rypáky a naházíme je do řeky a zbavíme se jich jednou provždy“ budou připadat trestuhodné. Ale taky je tu nějaká judikatura. A ta z drastického trestu pro Čermáka dělá justiční skandál prvního řádu.

Soudci vzali citované věty doslova. Citovaný výlev prý neobsahuje nadsázku. Takže ho máme chápat jako podporu a propagaci terorismu. To je velmi závažný trestný čin, se sazbou od pěti do patnácti let odnětí svobody. Dosud za něj nikdo k nepodmíněnému trestu nebyl odsouzen.

Pět a půl roku je zdánlivě mírný verdikt, u spodní hranice. Ale máme ty věty skutečně posuzovat jako návod k vynášení členů parlamentu do Vltavy? Nebo jako výzvu k občanské neposlušnosti? Pokud bychom si odpověděli, že Čermákovi nešlo o podněcování k terorismu, ale o povzbuzování k občanské neposlušnosti – a chtěl bych vidět právníky mimo uvedený soud, kteří použití slova terorismus v tomto případě hájí; zatím se nikdo moc neozval –, dostáváme se někam úplně jinam. Pak by totiž vzniklo ošklivé podezření, že současný režim se pokouší omezovat pole pro projevy občanské neposlušnosti.

Tomáš Čermák není první český občan stíhaný od nástupu Fialovy vlády za verbální trestný čin. Podle odhadů je takových případů 70 až 80, vesměs za podporu ruské války na Ukrajině. Tou exemplárností, někdo by řekl brutalitou (Čermákovi je 36 let, ve vězení by tedy měl strávit takzvaně nejlepší roky života), ovšem celá kauza může sloužit jako podnět, abychom se konečně kriticky podívali na kategorii verbální trestný čin. Patří sem tak gumové paragrafy jako hanobení národa, „popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia“ nebo podněcování k trestnému činu.

Česká republika může verbální trestné činy buď nemilosrdně stíhat, nebo je nechat být. Pokud bychom sledovali kauzy lokálních politiků ODS, mohli bychom snadno dojít k úlevnému závěru, že se u nás verbální trestné činy už nestíhají. Takže může být v klidu starosta Řeporyjí Pavel Novotný, jehož domácí kritici pomoci Ukrajině inspirovali k takovým slovům: „Já bych ty ruský kolaboranty věšel. (...) Češi by potřebovali válku. Vyhnat je v noci z baráku, zabít dítě, ženu, podříznout a zapálit barák. Abyste pochopili, co to je válka.“ Stejně tak před třemi lety vyvázl zastupitel Jesenice Martin Lang. Toho návrhy – neúspěšné – zdanit náhrady státu církvím vedly k následujícímu výlevu o tehdejším prezidentovi: „Zeman je druhý Hitler a je nutné ho podřezat jako svini. (...) Není možné dále tolerovat ničemnost hloupých a všehoschopných zvířat. Taková zvířata nejsou vhodná ani na mýdlo. Hromadu sraček lze pouze spálit.“

Člověk by čekal, že aspoň ti z výrazných představitelů ODS, kteří mají osobní zkušenost s perzekucí za komunistů – Alexandr Vondra, Marek Benda, i Petr Fiala – ódium, že „za nich se začalo zavírat natvrdo“, na sobě nenechají. Ale zatím je to jako ve staré Mertově písni Ticho: „Rozsudek ostrý jako prásknutí bičem, a nic, ticho jako v sále po schůzi.“