Empatizovat ze Západu s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, prosazovat ve veřejné debatě pochopení pro záměry Moskvy a způsob, jímž je naplňuje, je hodně nevděčná rachota. Kdo se do ní pustí, může si být jist, že empatie a pochopení (pokud tedy zůstaneme u těch jaksi čistších emocí a motivů) potečou jenom jedním směrem, že loajalita nebude oboustranná, že když přijde na věc, na jejich zájmy nikdo hledět nebude, že bez ohledu na lichotky a pocty na ně bude vždy pohlíženo jako na nástroje.

O Tuckeru Carlsonovi se ruská propaganda vyjadřuje se značným respektem, to ale neznamená, že si ho ruská moc skutečně váží. A Vladimir Putin mu ten skutečný stav věcí dal během rozhovoru dost jasně najevo. To nejzajímavější na dvouhodinovém interview totiž nebylo to, co ruský prezident řekl nebo neřekl, ale jak dokonale ignoroval potřeby zpovídajícího i té části amerického publika, pro niž je Tucker Carlson autoritou. Ten rozhovor, myslím, ukazuje střet dvou světů a také dvou Putinů. Toho reálného s obrazem Vladimira Putina v myslích té zdivočelejší (přesto však vlivné) části americké a vůbec západní pravice.

Tucker Carlson zjevně usiloval o to, aby ruský prezident potvrdil narativ, který je v jeho prostředí dominantní. Tedy že válka na Ukrajině je důsledkem nezodpovědné americké politiky, která Ukrajince používá jako svůj „kanonenfutter“, Rusko do ní bylo zataženo politikou NATO, z vůle Západu se konflikt zbytečně protahuje, místo aby se jednalo o míru. Odpovídá to širšímu obrazu světa, který je v těchto kruzích široce sdílený. Západ je v područí nevolených elit, které bez ohledu na občanstvo prosazují svoje světovládné a kořistnické zájmy a v současném světě představují tu snad nejnebezpečnější a nejdestruktivnější sílu. Praktický každý, kdo se proti nim postaví a kříží jejich plány, je proto potenciálním spojencem.

I z Putinova hlediska by dávalo smysl se na tenhle narativ soustředit, protože by tím mohl posílit rozkol v západních řadách. Místo toho se na začátku interview pustil do desítky minut dlouhého historického výkladu, profesionálně nezainteresovaný divák při jeho sledování mohl vzdát přemáhání spánku někdy v době, kdy se prezident dostal k třináctému století. Zpovídajícímu nezbylo než variovat v obličeji výrazy mírného údivu – prezidenta velmoci není úplně jednoduché přerušovat, navíc v situaci, kdy Carlson potřeboval Putina daleko víc než Putin Carlsona. Navíc upozorňovat na nepřesnosti, manipulace a strategické vynechávky v Putinově výkladu asi přesahovalo Carlsonovy možnosti. Prezidentovi se například podařilo nezmínit rozdělení Polska, záměrně vyvolaný hladomor na Ukrajině, vpád do Polska v důsledku paktu Molotov–Ribbentrop interpretovat jako nápravu historické nespravedlnosti, připojení Krymu a dalších oblastí k Ukrajině v padesátých letech označit za „velkorysý dar ruského lidu lidu Ukrajiny“ (jako kdyby lid v těch dobách o něčem rozhodoval). Bylo toho o hodně víc, v pasáži z dějin samostatné Ukrajiny přidal Putin další „špeky“. Během dvou hodin jistě došlo i na to, co chtěl Carlson slyšet – řeči o rozšiřování NATO, o tom, jak Boris Johnson překazil mírovou dohodu (kdo trochu chce, může zjistit, jak to tenkrát bylo). Všechny ty „talking points“ ale byly utopeny v úmorném proudu prezidentovy řeči.

Smysl Carlsonova interview se vyčerpal tím, že proběhlo, slova, která během něj zazněla, už k němu nic nepřidala. Jeho nejvýmluvnější pasáž přišla na úplném konci, kdy Carlson Putinovi navrhl, jestli by přímo v tu chvíli nerozhodl o propuštění amerického novináře Evana Gershkoviche, který byl v Rusku za velmi podivných okolností uvězněn za špionáž. Carlson mluvil i o tom, že by Gershkoviche přivezl domů. Kupodivu to nedopadlo. Těžko říct, jestli to z Carlsonovy strany byla jenom show, s jejíž pomocí chtěl také ukázat světu, že není žádný Putinův poskok. Anebo jestli vážně věřil, že má šanci, že je ruskou stranou natolik respektovaný a ctěný, že by jeho návrh třeba jen chvilku zvažovala. Jeden by tomu skoro věřil. Jak zaslepené, jak trapné.