KOMENTÁŘ ONDŘEJE Štindla

Je lepší přiznat si svou zaujatost než si hrát na nestranného

KOMENTÁŘ ONDŘEJE Štindla
Je lepší přiznat si svou zaujatost než si hrát na nestranného

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Oblíbená argumentační figura v současné veřejné debatě je zaujetí postoje „cituplného rozhodčího“ – nebo jak to říct. Debatér se tím stylizuje jako člověk povznesený nad masy, jimž kmenová či jiná zaujatost brání vidět věci, jak jsou, neuvědomit si v dostatečné míře, že „svět není černobílý“ (jedna z nejotravnějších floskulí). Celý svět a všechny lidi v něm vnímá jaksi rovnoměrně a rovně, se stejnou empatií a znalostí dokáže zvážit a zhodnotit motivace a oprávněnost skutků všech stran všech konfliktů světa, všechny oběti v něm probouzejí stejnou účast, pomyšlení na ně působí stejnou bolest, dokáže vnímat svět z jejich hlediska a mezi těmi hledisky dle libosti přepínat. Je to bolestná existence také proto, že se takto ojedinělým způsobem obdařený člověk čas od času dostane do kontaktu nebo i do sporu s těmi méně pokročilými, jaksi nedovyvinutými zástupci lidského druhu, jimž mysl zatemňují přežitky z pradávna, lomcují jimi primitivní hnutí mysli, jejich vnímání světa je nenapravitelně a nevědomě „cinknuté“.

Mezi tyhle „neobjektivně“ (další vyprázdněné slovo) uvažující lidi patřím i já. A nemůžu říct, že by mě to nějak zvlášť trápilo. Je to prostě tak. Přinejmenším v některý debatách si na nezaujatost hrát nemůžu. Třeba ve sporech o konflikt na Blízkém východě, právo Izraele na existenci a podobně. Jak bych taky mohl být nezaujatý, když pocházím z kdysi mnohonárodního města, ve kterém se různé vlivy včetně toho židovského mísily a v němž velká část rodin je v nějaké míře všelijak „smíšená“. Města, jehož ducha židé spoluutvářeli, stejně jako jeho podobu. Hlavního města země, již mnoho jeho židovských občanů budovalo, bojovalo za ni v zahraničních jednotkách. Projevovali k ní loajalitu, i když byli vražděni jako vězňové terezínského rodinného tábora, kteří cestou do plynových komor zpívali také československou hymnu. Židé patřili mezi její velké umělce, podnikatele, politiky i hrdiny. Takže ano. Jsem zaujatý a už se na tom asi nic nezmění. A nikterak mě to netrápí. Aspoň o tom vím.

A nemůžu si pomoct, když přede mnou někdo začne okázale předvádět svou povznesenou objektivitu a schopnost všestranné a rovnoměrné empatie, moc mu nevěřím. Respektive věřím (někdy), že ten člověk je skutečně o všech těch svých kvalitách přesvědčený. Ale právě takové přesvědčení člověka udělá daleko náchylnějším k tomu, aby ho zachvátily všechny ty atavismy a předsudky, vůči nimž se tak rád vymezuje. Nezřídka jsem viděl, k jak absurdní a někdy až amorální myšlenkové akrobacii přivedla tyhle rádoby objektivní pozorovatele potřeba udržet zdání povznesené nestrannosti, na němž jako by jim v posledku záleželo ze všeho nejvíce. Přiznat zaujatost mi připadá jako menší zlo, pokud se tedy chceme bavit v těchto kategoriích. Vyjádření vědomí toho, že svět pro jednoho z lidí v něm těžko může být jenom abstrakce nebo rovnice. A pokud si něco takového chce nasugerovat, může dojít i k něčemu docela nelidskému.

29. října 2023