Kontroverzní program Oprav dům po babičce, na kterém vláda rozdá milion téměř všem, kdo budou chtít opravit starší dům, rozproudil debatu o tom, co je ještě únosné dotovat. Ať už z národních, nebo evropských peněz. Ty jsme v minulosti nebyli schopni využít a místo dálnic nebo rychlovlaků jsme postavili rozhledny a cyklostezky. Evropské zelené dotace teď navíc rozdáváme vlastníkům soukromých nemovitostí, kteří je nepotřebují. Začínáme se s dotacemi sžívat a chápat je jako běžnou součást našich životů, říká v rozhovoru pro Echo24 ekonomický poradce premiéra Štěpán Křeček.

Vláda slibuje šetření a škrty národních dotací, do toho však na druhé straně v rámci evropských zelených fondů vybízí lidi k čerpání peněz z dotačních programů, nově z velmi štědrého programu Oprav dům po babičce. Tím rozdělí desítky miliard korun mezi vlastníky nemovitostí, aby své domy mohli energeticky vylepšit. Co na to říkáte?

Měli bychom na úvod říci, že u evropských dotací je našim cílem vyčerpat maximum prostředků. Protože i když jsou tyto prostředky do naší ekonomiky vloženy dotačním způsobem, který nevede k optimální alokaci zdrojů, představují pro nás i tak příliv nového kapitálu a posílení ekonomiky. Musíme se ale zaměřit na to, abychom dotační programy financované z evropských peněz chytře využili a financovali jimi to, co bychom jinak museli financovat z národních zdrojů, které bychom tím mohli ušetřit. A to obzvlášť v situaci, kdy naše české zdroje chybí a musíme si půjčovat.

Národní dotace jsou o něčem úplně jiném. To je pouhé přelévání peněz z jedné kapsy do druhé, kdy lidem peníze nejdříve vezmeme a poté je na základě politických rozhodnutí vracíme do ekonomiky zpátky netržním způsobem. Nijak ji tedy nepodporujeme ani nerozvíjíme.

Evropské dotace ale také pochází od daňových poplatníků a fungují na principu přerozdělování.

To samozřejmě ano. Ale u národních dotací jde o hru s nulovým součtem. U těch evropských jsme pořád ještě v pozici, kdy si od Evropské unie více peněz bereme, než jí odevzdáváme.

Říkáte, že evropské dotace ale musejí být využity chytře a že to se u nás neděje. Co bychom z nich tedy primárně měli platit?

Podíváme-li se na to z delšího hlediska, existují země jako Španělsko nebo Polsko, které evropské dotace využily k posunutí ekonomiky dopředu skokovým způsobem. Ať už v případě španělského budování rychlovlaků, tak polských dálnic a infrastruktury. U nás jsme ty evropské peníze možná využily na určité “soft” projekty, které jsou sice možná bohulibé, nijak jsme tím ale nepomohli naší ekonomice. Chybí nám nějaké hmatatelné efektivní výsledky. Za to jsme z evropských peněz vystavěli rozhledny, parky nebo cyklostezky. To je sice pro zkvalitnění života dobré, ale opravdu tím neřešíme naše nejpalčivější problémy. Například v dopravě, kde to je nedobudovaný Pražský okruh, nedostavěná síť dálnic nebo chybějící rychlodráhy.

Dotace na opravení starých domů spadají pod známý program Nová zelená úsporám. To je podle vás z principu dobře, že stát vyplácí evropské peníze jednotlivým žadatelům z řad domácností, aby si za ně zateplili domy, pořídili soláry nebo tepelná čerpadla?

Rozumím tomu, že dáme-li lidem peníze na to, aby si zateplili dům a vyměnili okna, bude se tak dít rychleji než bez té dotace, což je asi žádoucí. Mám ale problém s tím, pokud přerozdělujeme peníze směrem k bohatým lidem. A peníze právě z programu Nová zelená úsporám a dalších čerpají většinou právě vlastníci nemovitostí. Pokud vlastním nemovitost, neměl bych být považován za někoho, kdo potřebuje poskytnout na svůj majetek finanční podporu.

Je tedy platný argument, že stát nelogicky vyplatí peníze někomu, kdo za ně jen dál zhodnotí svůj majetek? Místo toho, aby ty prostředky směřoval k těm opravdu potřebným.

Máme například obrovský problém s teplárnami, od kterých se řada sídlišť odpojuje. Teplárny mají velké fixní náklady, které se rozpočítávají mezi jednotlivé zákazníky, a v okamžiku, kdy se zákazníci začnou odpojovat, rozpočítávají se tyto fixní náklady na stále menší počet subjektů, čímž teplo zdražuje, a vede to k dalšími a dalšímu odpojování. Tady bych tedy viděl silný veřejný zájem na tom, aby stát dotačními prostředky fungování zefektivnil. My ale raději preferujeme jednotlivé soukromé nemovitosti, které neposkytují žádnou veřejnou službu. Tím, že jejich vlastníkům poskytneme dotaci, mohou poté dům prodat za více peněz. Takže ano, je to v podstatě vyvádění veřejných peněz do kapes soukromých osob. A to podle mě není ideálně nastavené fungování dotací.

A jak z vaší pozice poradce premiéra hodnotíte stav, kdy stát vybízí občany k tomu, aby se nebáli a čerpali dotace. Tedy, aby čekali, že stát jim jen tak pomůže.

Ano. Nejvyšší kontrolní úřad upozornil na to, že naše ekonomika se proměňuje z tržní na dotační. Učíme lidi čerpat dotace, stát přichází s novými a novými návody. I do budoucna tedy může vzniknout jakýsi návyk, dokonce je možné, že někteří lidé budou požadovat, aby na daný problém vznikly dotační tituly. Začínáme se tedy s dotacemi sžívat a chápat je jako běžnou součást našich životů. To nepovažuju za pozitivní trend.

Takže ten už nyní velký zájem o dotace na opravu domu vás asi nepřekvapuje.

Lidé se chovají logicky. Když někde leží peníze v podstatě na zemi, proč by se pro ně neohnuli a nesebrali je. To by byli hloupí. Je to ale změna. Dříve si lidé opravili nebo postavili nemovitosti za své peníze. Nevidím důvod pro to, proč bychom jim dnes na to měli dávat naše společné prostředky. Má-li někdo majetek, měl by se o něj sám starat a nečekat na pomoc od státu.