Příběh Robert Fremra změní styl obsazování Ústavního soudu. Jen hlupák dělá stejnou chybu dvakrát. Prezidentův panel právních poradců, samotná hlava státu ani senátoři nebudou chtít opakovat chybu. Takže si dají velký pozor, koho budou do nejmocnější instituce v zemi posílat. Adepti na ústavní soudce musí počítat s tím, že je čeká na Hradě i v Senátu výrazně tvrdší prověřování a grilování než ty, kdo šli před Robertem Fremrem. Už nebude stačit, že o někom jeho kolegové z justice, advokacie nebo jiného právnického oboru řekli, že je hvězda se zásluhami.

Předseda panelu poradců Jan Kysela, který na stránkách médií vyzpovídává ze selhání v případu Fremr tvrdí, že žádného kandidáta s komunistickou minulostí už prezidentovi nenavrhnou. Vypadá to tedy, že Fremrova generace už se do Ústavního soudu nedostane. Je to klasické zbrojení na minulou válku. Zvýšená citlivost teď bude na komunistickou minulost. Jenže velmi sporné příběhy adeptů na soudce můžou být i v kariérách za svobodných poměrů. I ty stojí za hlubší zkoumání a grilování adeptů na soudce.

Test Fremrem bohužel ukázal, jak spolu soudci stavovsky drží basu. Od bývalých ústavních soudkyň Elišky Wagnerové a Ivy Brožové, přes předsedu pražského Městského soudu a šéfa Soudcovské unie Libora Vávru, až po bývalého soudce Evropského soudu pro lidská práva Aleše Pejchala. Roberta Fremra nekriticky hájili a omlouvali těžko omluvitelné. Proto je pro důvěryhodnost soudců z komunistické éry zdravé, když se každý bude moct zajít podívat do archívu, jak rozhodovali. Mnoho z nich často v médiích volá po transparentnosti. Tady se zrovna velmi hodí.

Když se soudní archívy otevřou, je otázka, jestli to spustí přirozený společenský tlak na jakousi druhou debolševizaci soudů. Podobnou vlnu, jakou zažilo Německo v sedmdesátých letech, když se najednou přestala tolerovat na určitých patrech společnosti nacistická minulost, která do té doby procházela. Děti a vnuci se najednou ptali. „Co jste dělali za války?“. Přijatelnost některých věcí najednou klesala. A také to bylo pětadvacet let po pádu Hitlera. Jako je to teď třicet čtyři let po roce 1989. Odkaz na to, proč jste se neptali v roce 1993 a řeší te to o tři dekády později, je trochu mimo. Citlivost společnosti na různé věci se mění v čase. A někdy prostě dospěje do bodu, kdy z nějakého důvodu skončí.

Třeba i proto, že je na to prostě zrovna politická konstelace. Jako když se po volbách v roce 2017 pustilo Polsko do reformy justice a snažilo se z ní dostat pryč komunistické soudce. Za styl, jakým to tehdejší konzervativní vláda udělala, je mimochodem Varšava v Bruselu popotahovaná. A letos v červnu dokonce Evropský soudní dvůr v Lucemburku rozhodl, že systém kázeňských postihů soudců porušuje evropské právo.

To, co teď opravdu nepotřebujeme je, aby se případ Fremr zvrhl v nějakou institucionalizovanou snahu o debolševizaci soudů. To by bylo po tolika letech skutečně mimo.

Jiná věc je přirozený společenský tlak nejen na adepty na ústavní soud, ale na soudce obecně. Ta pozice toho, kdo rozhoduje o osudu jiných a má obrovskou moc nad jejich životy, je skutečně mocná. A od nositelů talárů si žádá pokoru. Je logické, že se lidé budou ptát. A je v pořádku, když Robert Fremr s tím, co o něm víme, zůstane místopředsedou Vrchního soudu v Praze? Soudu, kde končí trestní případy z celé české části republiky. Soudci jsou u nás odvolatelní jen v kárném řízení. Jen to je zbaví taláru. A pak veřejný tlak, kdy se bude o jejich nejen předlistopadové minulosti mluvit a oni ji budou muset veřejně obhajovat.

Robert Fremr zvedl nároky nejen na ústavní soudce.