Oblastí proslulých pěstováním hrušek je v Evropě několik, například francouzský Domfront, anglické Three Counties nebo rakouský Mostviertel, o kterém tu již byla řeč. Se zahradnickými přáteli jsme se nedávno sešli na víkend v naší hruškové oblasti a uctili tyto „boží plody“ po všech stránkách. Pouhých patnáct kilometrů od vesnice Solany, která dala jméno naší nejslavnější hrušce a možná ovoci vůbec. V Poohří, celé té zahradě Čech, najdete podnes stovky stromů v každé vsi. Jde o veterány, stromy věkovité a pamatující doby její největší slávy. Záplavy nových stromořadí a krasavice v polích zrovna nečekejte. I když například krásná a ztepilá hrušeň u Skršína stojí rozhodně za návštěvu.

Obchod se solí prý dal jméno obci Solany a přesnější historie se dnes již těžko dobereme, ale legend koluje dostatek. Ovocnářství bylo v této oblasti podporováno hojně a zřejmě z prostředí panských štěpařů na panství Libochovice mohl vzejít v průběhu osmnáctého století šlechtěnec hrušně mimořádných vlastností. Legenda o německých šífařích zaznamenaná v obecní paměti může být docela dobře pravdivá, protože obchod s ovocem po Labi do Němec byl svého času velmi živý a celé Středohoří (tehdy ovšem ne tak úplně české) z něho žilo. Stařičká pomologie Jana Říhy připomíná, že Solanky se proslavily v době, kdy už v obci a okolí plodily stoleté stromy. To bylo vlastně docela velké štěstí, protože právě proto mohl být zásobován hladový berlínský trh po dlouhá léta právě odtud, než mu stihla vyrůst konkurence.

V čem jsou tedy hrušky Solanky tak výjimečné? Dnes už mají přece jen zdatnou konkurenci, ale svého času šlo o časnou a přitom poměrně velkou hrušku. Trhala se za zelena v polovině srpna, aby snesla přepravu, a dozrávala pak během měsíce. Při zrání se nebývale rozvoněla, což jí přidávalo na atraktivitě. Plody ponechané a zrající na stromě byly sice ještě lepší, ale nebylo možné je přepravovat. To zná ostatně dobře každý, kdo hrušky kdy pěstoval, a letní obzvlášť. Samozřejmě, jakmile se dostaly hrušky na dřevěné šífy k Labi, naloženy pod čarou ponoru mohly zamířit do celé severozápadní Evropy. To odrůdu dostatečně proslavilo a ve dvacátém století se pak hrušky ze Solan rozšířily po českých zemích a celé střední Evropě. Zejména berlínský trh jich spotřeboval nepočítaně.

Dnešní kultura hrušní je tak trochu odvárek někdejší slávy, zákazník supermarketů o výběr nestojí a ani na trzích nepochodíte lépe. V zimě tím spíš. Budete vděčni za Konferenci, Lucasovu a Boscovu. Samozřejmě ani těch, kteří skladují své zimní hrušky pečlivě ve sklepě, není mnoho, a tak jsme měli radost z několika vzorků českého šlechtění z Těchobuzic, které přivezl kolega Vláďa Vejtasa. A měli jsme možnost porovnat hrušky plně přirozeně zralé v porovnání s podtrženými chudinkami z obchodů. Snědli jsme je tedy jaksi okamžitě v pátek a mlsně se oblízli. Krámské hrušky jsme ponechali na nedělní gastronomii. Koláč s gorgonzolou je špičkový recept a klasický francouzský s mandlemi je také skvělý. Při dodržení předpisu se s hruškami další chutě neperou a dají jim vyniknout. Valná část receptů bohužel hrušku používá pouze jako „hmotu“ a zabije ji kořením. Skvělý byl valašský frgál, který od místní stařenky pro nás vyprosila Marianna Holušová Ružičková. Pěkně s povidly z křížal, pak je hruškově sladký. Pohádka.

Z hrušek se dá samozřejmě i leccos pít, a tak došlo na rakouské mosty i mošty, francouzské poiré i naše pálenky. Tedy, oslavili jsme to s hruškami důstojně, a jelikož statnou Solanku také chováme v rodinné aleji, těším se na léto.