Tak trochu šok tento týden zažili někteří investoři, kteří se v uplynulých měsících rozhodli jít proti mainstreamu. Nemálo bylo těch, kteří se – zcela racionálně a logicky – domnívali, že technologický sektor je již proklatě přehřátý. Neboli kteří si povšimli, že ukazatel P/E, tedy cena akcie ku ziskům, které daná akciová firma produkuje, je u technologického sektoru nezřídka na historickém maximu. To je nezpochybnitelná známka, že cena technologických akcií je přehřátá, protože za jeden dolar dividendy platíme dosud historicky nejvyšší cenu neboli návratnost koupené akcie skrze dividendu ještě nikdy nebyla tak dlouhá.

Něco podobného se dělo během nechvalně známé dot-com bubliny. Tito investoři, kterým se očividné přehřátí technologických akcií nelíbí, ale současně nevěděli, „kam jinam“ své peníze zaparkovat, se rozhodli vsadit na výrazně méně přehřáté sektory, tedy na podniky klasické, staré dobré ekonomiky. Například na utilities, tradiční zdroje energie, potraviny a podobně.

Většina z nich si dobře uvědomuje, že tyto tradiční sektory jsou novou ESG ideologií ostrakizované, že doba nepřeje kupříkladu těžbě uhlí, plynu, zemědělství. Ale vsadili si na to, že je to jen přechodný jev, protože „přeci lidé musí jíst a něčím topit“ a „přeci“ ten tlak proti energiím, dobývání surovin či zemědělcům „nemůže trvat dlouho“. Jenomže ups, ve čtvrtek dopoledne mnohým ztuhnul úsměv na rtech, když zjistili, že jejich nakoupené akcie frontálně padají. Řada těchto tradičních sektorů tradiční ekonomiky odepsala 20procentní ztráty.

V akciových indexech to paradoxně není moc vidět. Ne proto, že by poklesy byly malé nebo že by postihly málo titulů, ale proto, že hlavní světové akciové indexy kvůli své konstrukci zahrnují hlavně akcie s vysokou tržní kapitalizací, což jsou aktuálně technologické. Dochází tak ke kuriózní situaci: těch nejvíce přehřátých akcií je jen menší podíl, ale současně tvoří většinu indexů, takže akciové indexy je jeví celkem stabilní, nebo dokonce rostoucí za situace, kdy většina akciových titulů klesá! Tento pokles je pak vlastně skrytý, maskovaný.

Ale proč k tomuto poklesu tradičních sektorů dochází? Protože z Číny znovu přicházejí špatné zprávy. Čína oznámila, že zvažuje finanční injekci v objemu dvou bilionů jüanů (což odpovídá zhruba 6,3 bilionu korun) pro akciový trh, který je na pětiletém minimu. Co se míní touto finanční injekcí? Je to něco s klasickým tržním systémem kapitalismem těžko slučitelného. Totiž má jít ve své podstatě o intervenční nákupy akcií státem. Konkrétně to má být zrealizováno skrze offshorové účty čínských státních podniků jako součást stabilizačního fondu na nákup akcií na pevnině prostřednictvím hongkongské burzy. Představte si to tak, že čínské státní podniky musí povinně kupovat akcie, aby jejich ceny přestaly padat.

Těžko soudit, čeho tím Číňané chtějí dosáhnout. Tedy, je jasné, že tím chtějí zastavit pokles cen akcií – ale co dál? K čemu takové zastavení poklesu cen bude? Zlepší to snad výkonnost čínských podniků? Ne. Cena akcií není cílem; cílem je výkonnost podniků – a cena akcií je jejich zrcadlem. Když pokřivíme obraz v zrcadle, realitu tím nenarovnáme. Číňané se ale přesně o to pokoušejí, křiví zrcadlový obraz a domnívají se, že tím nějak vylepší ekonomickou realitu.

Nicméně jakkoliv je to předem k nezdaru odsouzený pokus, investory moc nezajímá čínská ekonomická realita, je zajímá právě onen zrcadlový obraz, tedy cena akcií – na té oni vydělávají či prodělávají. A v tento okamžik jsou skeptičtí a domnívají se, že uvedená částka podle nich stačit nebude. Proto čínské akcie po zprávě nejprve zpevnily, později ale zisky zase odevzdaly, a hlavně s sebou strhly i další globální akcie. Až na to, že – jak jsme řekli – v převážně technologických indexech to vlastně vidět není.