Minulý týden Evropský parlament napomenul dvě členské země a dva formální spojence České republiky ve visegrádské čtyřce – Maďarsko a Slovensko. V obou případech je hlavním důvodem pro napomenutí tzv. porušování zásad právního státu. Česká ani polská vláda se proti nejnovějšímu kolu převýchovy Středoevropanů neozvaly.

Důležitější je rezoluce proti Maďarsku. V ní europoslanci nakousli neslýchanou, zatím politicky neproveditelnou hrozbu, že by se Maďarsku při hlasování v evropských institucích odebralo právo veta. Z českých vládních europoslanců proti rezoluci hlasoval jen Jan Zahradil, jeho kolegové z ODS Veronika Vrecionová, Evžen Tošenovský a Alexandr Vondra se zdrželi, což je za daných podmínek maximum možného. „Za daných podmínek“ znamená s přihlédnutím ke složení naší vládní koalice. Od premiéra jsme neslyšeli ani slovo na obranu Visegrádu, který je už delší dobu v přímém přenosu rozebírán na šroubky. Ministři z ostatních vládních stran pak pravidelně na Maďarsko útočí, vzhledem k tomu, že Maďaři nám ale vůbec nic nedělají, nesmyslně agresivním způsobem.

Starost o právní stát v bývalém Zalitavsku se nedá brát vážně, politické činitele v Evropské unii popadá naprosto výběrově – v případě Maďarska to byly momenty, kdy se Viktor Orbán postavil na odpor v migrační politice (2015), posléze proti agendě LGBT ve školách a školkách (2018) a posléze tím, že začal narušovat konsenzus o příčinách rusko-ukrajinské války a o zvolené strategii. Ukrajina, vůči níž se Orbán chová skoro až bezcitně a neváhá jí v její těžké hodince mj. oplácet špatné zacházení s maďarskou menšinou, je pro lidi typu Alexandra Vondry důvod, proč teď Maďary nepodpořit. Velkou kolaterální škodu přitom utrpí tak důležité věci, jako je manévrovací svoboda menší členské země uvnitř EU. I kdyby měl zbytek Unie ve svém výkladu války na Ukrajině a hlavně v představě, jak dál, proti Orbánovi pravdu, zdůvodnit návrh sebrat Maďarům právo veta slovy, že hlasovali „v rozporu se zásadou loajální spolupráce“, a cítit se i nadále demokratem nelze. Finanční pomoc Ukrajině si zbytek Unie může zorganizovat i mimo unijní struktury, jen to pro některé vlády členských států bude politicky nákladnější.

Pasivitu Prahy ve chvílích, kdy se v EU rokuje o Maďarsku a Slovensku, tu uvádíme jako pars pro toto. Naše vládní sestava se při tématech, která mají potenciál definovat tuto dobu, opakovaně ocitá na „pokrokové“ straně, tak často, až z toho můžeme usuzovat na přítomnost „pokrokového“ nepodmíněného reflexu.

Pětikoalice vlastním tělem bránila Českou televizi s jejím po léta tendenčním zpravodajstvím. Celou svou vahou se postavila za Green New Deal, tento kolektivismus pro 21. století. Když si ministr životního prostředí v aktuálním vydání Echa libuje, jak Fialova vláda odšpuntovala expanzi fotovoltaiky a větrníků, myslí to jako obžalobu Andreje Babiše. Ale nepříjemné by to ve skutečnosti mělo být Fialovi.

Do českého volebního systému se vláda s „konzervativním“ předsedou chystá zavést korespondenční hlasování a malé strany pětikoalice dávají najevo, že úprava, která to umožní Čechům v zahraničí, je pouze první krok. Ve všech zemích, na něž se tu odvolávají, korespondenční volba záhadně pomáhá levici.

Tragédií pro ODS je, že si v podstatě pravidelně prohazuje místo s ANO a tomuto hnutí bez zásad umožňuje, aby vystupovalo jako hlas selského rozumu a tradice. Bylo to samozřejmě ANO, jehož premiér Green New Deal mohl zastavit, a nezastavil to, bylo to hnutí ANO, které si psalo do programu korespondenční volbu v dobách, kdy opoziční lídr Fiala i s ohledem na strašné zmatky při prezidentských volbách v USA před takovými novotami rozumně varoval.

Jaký part má teď na české politické scéně sehrát Maďarsko a potenciálně i Ficovo Slovensko? Jako oficiální strašák (Populisti! Pátá kolona! – viz rozhovor s ministrem Petrem Hladíkem) se stanou tmelem koalice Spolu. Před různými jejich voliči mají posloužit jako ospravedlnění, proč se nám něco tak nesourodého bude zas nabízet.