Vůbec poprvé v historii nejprestižnější evropské ceny za architekturu se do finálové pětice projektů probojovala také stavba z České republiky. Spolu s ostatními má demonstrovat různé způsoby, jak může architektura tmelit a rozvíjet komunity v místech, která dlouho stála stranou pozornosti.

Utajené téma

„Stále si myslím, že společnost svým způsobem podceňuje, co všechno může v mnoha ohledech udělat dobrá a chytrá́ architektura. A také si stále myslím, že velmi důležitou součástí komunikace o architektuře je ukázat, jak může být mnohostranná́ a jak se může architektonické myšlení zapojit do řešení mnoha složitých otázek. A právě̌ to ukazuje tento výběr,“ komentoval představení projektů ve finále prestižního ocenění norský architekt Martin Braathen.

Cena Evropské unie za současnou architekturu Mies van der Rohe Award se uděluje každé dva roky už od konce osmdesátých let. Těší se veliké pozornosti, jde totiž o jediné kontinentální ocenění posuzující nové stavby bez ohledu na to, v jaké zemi vznikly. Jejich hodnocení je značně komplexní, z každého státu nominují nejlepší realizace místní experti a expertky a z nich pak vybírá ty nejlepší mezinárodní porota. Jak už název ceny napovídá, organizuje ji Evropská komise ve spolupráci se španělskou Nadací Miese van der Rohe. Jednotlivé ročníky vždy mívají společné téma, které nikde není explicitně zmíněné, lze je však z výběru staveb vypozorovat. Je to z toho důvodu, aby bylo vůbec možné takový pestrý mix stovek staveb protřídit a vybrat ty nejlepší. Srovnávat bytové stavby s muzei nebo náměstími totiž prakticky není možné, u každé stavební typologie je potřeba zohlednit jiná kritéria.

Letos se porota, v níž po boku architektů a architektek zasedla také pražská exprimátorka Adriana Krnáčová, zaměřila na stavby otevřené veřejnosti, přičemž většina z nich je v sociálně, geograficky nebo politicky odstrčených lokalitách. Nejsou to navíc žádné miliardové stavby, ale zpravidla vcelku skromné realizace, které mají obyvatele vzdělávat, socializovat nebo jinak rozvíjet. Není proto divu, že finálovou pětici realizací tvoří školní a kulturní stavby, v jednom případě jde o práci s krajinou.

Česká stopa

Právě do tohoto schématu perfektně zapadá nová galerie současného umění PLATO (viz č. 22/2022), která se předloni otevřela v postindustriální zóně Ostravy. Vznikla přestavbou historické budovy jatek, návrh vypracoval známý polský ateliér KWK Promes Roberta Konieczného. Jde o citlivou práci se starou budovou, kterou fragmentárně doplňují nové vstupy podobně jako v případě dalšího finálového projektu, přeměny konventu na Korsice. Projekt polského ateliéru získal v rámci architektonické soutěže až třetí místo – její vítěz Petr Hájek i „stříbrné“ studio Zerozero ze Slovenska však s Ostravou odmítli podepsat smlouvu s odvoláním na její nevýhodnost pro stranu architektů.

„Architektura potřebuje příběh, bez něj neexistuje. Přesvědčivý příběh pomáhá přesvědčit veřejnost a získat přijetí společností. To je klíčové́ a architekti musí zjistit, jak prostřednictvím architektonického aktu takový příběh vyprávět,“ pronesla Adriana Krnáčová, která má bezesporu zásluhu na tom, že je galerie PLATO mezi pěticí nejlepších evropských staveb posledních dvou let. Její příběh je o to silnější, že proměna Ostravy z průmyslového města v moderní metropoli se děje do velké míry právě prostřednictvím výrazných architektonických projektů, kterých v Ostravě aktuálně probíhá několik.

Jaký projekt nakonec získá Cenu Evropské unie za současnou architekturu 2024, se dovíme koncem dubna poté, co porota všechny finálové stavby osobně navštíví. Součástí vyhlášení bude také udělení důležitého ocenění Objev, které pomáhá v etablování mladým studiím. Ať už ale ocenění získá kdokoli, poselstvím letošního ročníku bude to, že prvotřídní architekturu je potřeba budovat také mimo centra dění.